Domů     Můžeme mít po letech šanci pokračovat?
Můžeme mít po letech šanci pokračovat?

Odešel bez slůvka vysvětlení a myslel si, že pár řádků v dopise to spraví. Hrany mého smutku obrousil až čas. Když jsem přestala doufat, dostali jsme druhou šanci.

Nad námi svítily snad miliony hvězd a já jsem si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila. Právě jsem oslavila sedmnácté narozeniny a měla jsem všechno, co jsem si v té době mohla přát. Rodinu, kamarády i chlapce, který mě miloval.

Seděli jsme s partou přátel u ohně, opékali buřty a jablka a zpívali jsme, seč nám síly stačily, ty staré známé trampské písničky.

Lepší oslavu narozenin bych si ani nemohla přát a on to dobře věděl. S Tondou jsme se znali už od prvního dne ve školce. Už tehdy se stal mým spojencem, nejlepším kamarádem po následující roky.

Někde mezi šestou a sedmou třídou základní školy jsme si řekli, že spolu začneme chodit.

Byli jsme krásná dvojice, znali jsme se dokonale a bez něho jsem si nedovedla představit svůj život, už do něj nesmazatelně patřil.

Staral se o mě jako o princeznu, i tuhle oslavu mých sedmnáctin zorganizoval úplně sám, jen tak, jako překvapení pro mě, aby mě potěšil. Tehdy jsem ještě netušila, že to mělo být zároveň rozloučení.

Měli jsme plány

Domů jsme se vraceli nad ránem, kamarádi se cestou odtrhávali směrem ke svým domovům a každý z nich postupně mizel v mlžném oparu brzkého rána. Právě se rodil nový den a nám začínalo léto. Tonda mě jako vždy doprovodil až před dům, byl ale nevídaně potichu. Ani jsem se nedivila, právě prozpíval celou noc a jistě už byl také unavený.

Bylo v tom ale ještě něco jiného. To ráno se se mnou před naší brankou loučil, jako by mě už nikdy neměl vidět, a když mi mával na rozloučenou, v očích se mu leskly slzy. Nebo se mi to jen zdálo? Určitě ano! Můj Toník přece nikdy nebrečel!

Nikdo neotvírá

Šla jsem spát, se spokojeným úsměvem na tváři a vědomím, že máme prázdniny a tohle léto nám určitě přinese spoustu dobrodružství. S Tondou jsme měli velké plány, výlety, brigády i první dovolenou pod stanem. Jako bych se ale probudila do jiného světa.

Vstávala jsem kolem poledne a po obědě utíkala k Tondovi, jak ostatně už bylo naším dlouholetým zvykem.

Když jsem ale doběhla k jejich domu, na ulici nestálo jejich auto. Je přece sobota, tak, kde by mohl jeho tatínek jezdit? Ani po deseti minutách mi nikdo neotevřel. Večer jsem se u nich zastavila, ale opět marně a stejně tak druhý den. Měla jsem strach a maminka mě uklidňovala, že určitě jen jeli za příbuznými.

Hlídkovala jsem před jejich domem dva dny a potom jsem se smutně vracela domů. Co se asi mohlo stát? Z mých myšlenek mě vytrhl až táta, který na mě z dálky pokřikoval, že jsem měla ve schránce dopis. Dopis? Kdo by mi asi mohl psát?

Snad mi odpustíš

Tonda! Jeho písmo bych poznala mezi tisíci, to já jsem seděla vedle něj v lavici v první třídě a učila ho, jak správně držet tužku. Na obálce nebyla žádná známka, žádné razítko, jen nápis „Pro Káťu“. Nedočkavě jsem se začetla do řádků, které mi následně obrátily život naruby.

Na důkladně popsaném papíře mi Tonda vysvětloval to, co nakonec shrnul jednou větou. „Má rodina se rozhodla žít jinde a já odjíždím s nimi!“ v té době to znamenalo jediné, emigrovali.

Obálku s dopisem mi musel hodit do schránky ještě to ráno, kdy jsme se viděli naposledy, poté nejspíš okamžitě odjeli.

Četla jsem jeho dopis několikrát, i přestože jsem na ta slova nakonec přes slzy ani neviděla. „Snad mi to jednou odpustíš. Tvůj T.“, zakončil svůj list a já jsem v tu chvíli byla rozhodnutá, že mu neodpustím nikdy.

Nevěděla jsem o něm nic, kam odjeli, jak dlouho to plánovali… Nezmínil se mi o tom jediným slůvkem, přestože jsme spolu trávili každou volnou chvíli.

V dopise se obhajoval tím, že by to loučení nezvládl, já jsem jeho tajnůstkaření ale brala jako obrovskou zradu. Můj stesk po něm ale nad rozčilením jasně převažoval. Nemohla jsem to pochopit.

Několik měsíců jsem denně kontrolovala poštovní schránku, věřila jsem, že mi pošle o sobě nějaký vzkaz.

Když uplynul rok od jeho odjezdu, došlo mi, že už ho nikdy neuvidím. Jak říkala moje maminka, čas zahladí všechen smutek. Zahladil. Ale nikdy úplně nezahojil.

I když jsem se za pár let vdala, přestěhovala se a narodili se mi dva synové, stejně jsem čas od času v myšlenkách zabrousila zpět k tomu klukovi, který pro mě tolik let znamenal všechno na světě.

Doufala jsem, že se jeho rodina rozhodne vrátit. Jezdila jsem často do rodného městečka a s malým synem v kočárku se procházela starými známými ulicemi, které vedly a k Tondovu domku. Po původních obyvatelích ani stopy. Nechtěla jsem se dál trápit dávnou minulostí.

Jen epizoda

Můj manžel byl navíc opravdu skvělý člověk a nebylo vůči němu fér, abych i nadále utíkala v myšlenkách k jinému. Čas nikdo nezastaví a nejvíce to vždy vidíme na dětech.

Chlapci nám odrostli a jednoho dne oba vylétli z rodného hnízda, odešli na školu, našli si dívky a nás už nepotřebovali.

S manželem jsme si slibovali, že až taková chvíle nastane, budeme si užívat života a objevovat svět. Když ale kluci odešli, zjistili jsme, že to oni byli tím hlavním pojidlem mezi námi a náhle si už nemáme, co říct.

Rozvedli jsme se v dobrém a jsem vděčná za to, že takový vztah spolu máme dodnes.

Nechtěla jsem zůstávat v našem starém bytě, rozhodla jsem se, že se vrátím domů k rodičům. Zdálo se mi, jako bych snad nikdy neodešla. Nic se tam nezměnilo, jen lidé byli o pár let starší, stromy větší a Tondův starý dům stále více opuštěný. Nechodila jsem jejich ulicí často, sem tam mě tam ale mé kroky zavedly.

Už jsem nesmutnila a nevzpomínala s takovou nostalgií. Doufala jsem, že ať už žije kdekoli ve světě, má se dobře. Představovala jsem si, jakou asi má rodinu, jestli má také dospělé děti, nebo dokonce vnoučata. „To už se nedozvím,“ povzdechla jsem si nahlas a šla domů.

Začít znovu?

Na stromech nebyl jediný lístek a dny byly stále sychravější. Těšila jsem se, až přijdu domů. Rodiče už určitě sedí u televize a dívají se na svůj oblíbený pořad o vaření a vedle nich stojí konvice s čerstvě uvařeným čajem, ten mě zahřeje.

Když jsem ale ten večer přišla domů, podle hlaholu z obývacího pokoje jsem usoudila, že máme návštěvu.

Nejspíš zase přišel za tatínkem soused, na kávu a malého panáčka… nebo tři. Vešla jsem do obýváku a zůstala jsem stát jako opařená. Neviděli jsme se čtyřicet let, přesto jsem ho okamžitě poznala. Naproti mně stál Tonda.

Změnil se od té doby, co jsem ho viděla naposledy, už to nebyl rozverný mladík ve vytahaném svetru, teď přede mnou stál seriózní muž, který na mě upřeně koukal. Hypnotizovali jsme se pohledem a několik dlouhých vteřin jsme neřekli ani slovo. Tolikrát jsem si tu chvíli představovala.

Vrhnout se mu kolem krku, vlepit mu nečekanou a upřímnou facku, rozplakat se a utéct někam, kde mě nenajde… žádná z těch variant se mi po padesátce už nezdála správná.

„Ahoj Káťo,“ prolomil hradbu mlčení jako první a usmál se na mě tak, že se mi i po těch letech rozbušilo srdce.

Stáli jsme tam a smáli se na sebe a potom jsme si dlouhé hodiny povídali o všem, co se za poslední čtyři desetiletí stalo. Omlouval se mi a vysvětloval, já už jsem ale žádné vysvětlení nepotřebovala.

Dívali jsme se na sebe a i beze slov jsme tušili, že nám život na stará kolena dává novou šanci. Já, rozvedená matka dvou dospělých synů, on bezdětný vdovec, dvojice k pohledání, která na prahu šedesátky začíná nanovo. Tak nám popřejte štěstí…

Kateřina (58), Pelhřimovsko

Související články
16.6.2024
Po letech jsem zjistila, že jsem kvůli dcerám a vnoučatům odsunula svého manžela na druhou kolej. Je ještě čas všechno napravit? Situace nebyla vůbec radostná. S manželem máme dvě dcery, moje zlatíčka. Bohužel se obě, stejně jako já, rychle vdaly a měly děti. Vždycky jsem pro ně chtěla ten nejlepší život a kariéru. Ale dobře, vybraly si tohle. Tak jsem jim chtěla pomoci, jak jen to půjde. Rozho
11.6.2024
Na muže jsem štěstí neměla, a tak jsem se spíše ze zvědavosti přihlásila na seznamku. Lásku jsem ani nehledala, ale ona si mě stejně našla. Mnoho z nás dá na první dojem a věří v lásku na první pohled. V případě mě a Tondy byl průběh seznámení, vztahu i hledání společné cesty úplně jiný. Dá se říct, že opačný. Od rozčarování a neporozumění jsme se nakonec dostali až k lásce, která stále trvá. U
11.6.2024
Bylo mi devatenáct, pracovala jsem jako sekretářka v podnikovém časopise v našem městě a těšila jsem se z vážné známosti. S Milošem jsme spolu už bydleli. Všechno nasvědčovalo tomu, že mě brzy požádá o ruku. Skutečnost, že koupil zájezd do Jugoslávie, jsem uvítala. Bylo pravděpodobné, že Miloš mě na horké pláži při západu slunce požádá o ruku. Anebo to udělá v romantické hospůdce na břehu moře.
29.5.2024
Byl máj, a tak jsem se k smrti zamilovala. Dokonce tak, že jsme s Martinem plánovali tajnou svatbu v okresním městě. Byl máj. Vidím to jako dnes: blížila jsem se k venkovskému nádraží v letních šatech. K vlaku vedla cesta vroubená rozkvetlými třešněmi. Vlak měl jen patnáct minut zpoždění, to byla taky dobrá zpráva. Když přisupěl, Martin mával z otevřeného okýnka a vesele volal: „Máš občanku?“ V
25.5.2024
Byla jsem praktická holka z vesnice, uměla jsem podojit kozu, pokosit louku či postarat se o drůbež. Jenomže Petr byl úplně jiný. Táta byl na mě pyšný. „Naše holka je do hospodářství,“ říkával s dojetím v hlase. Měla jsem to ostatně po kom zdědit, předkové z matčiny i otcovy strany byli statkáři, a tak nám to kolovalo v krvi. Byla jsem praktická venkovská holka, která bez problémů podojila kozu
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
500 let staré kostry batolat z Incké říše nesou stopy po prodělání neštovic
21stoleti.cz
500 let staré kostry batolat z Incké říše nesou stopy po prodělání neštovic
Pravé neštovice, zavlečené do Ameriky kolonialisty, vedly do roku 1620 ke ztrátě 70 % původní incké populace. Vzhledem k tomu, že historické informace z prvních let kolonizace jsou kusé, sehrávají arc
Historický klenot dánské šlechtičny
rezidenceonline.cz
Historický klenot dánské šlechtičny
Dlouholetým domovem princezny Margaret byla romantická vila, respektive pevnost na Côte d’Azur s výhledem na francouzskou Riviéru, jednu z nejluxusnějších pobřežních oblastí Evropy, a na panorama Provensálských Alp na obzoru. Vila La Carriere, klenot středomořské architektury, patřila Margaret Dánské, sestřenici zesnulé královny Alžběty II., a jejímu choti, princi Renému Bourbon-Parmskému. Princezna tady pobývala po většinu
Králův domeček: Fridrich II. manželku do Sanssouci nepouštěl
epochalnisvet.cz
Králův domeček: Fridrich II. manželku do Sanssouci nepouštěl
Fridrich II. zuřivě čmárá cosi na papír a von Knobelsdorff je bledý jako stěna. „Výsosti, to je prevence proti vlhkosti!“ osmělí se namítnout. „Žádné patro, žádné schody,“ rozčílí se král. Uznávaný architekt dostane výpověď.   S rokem 1740 a smrtí svého despotického otce se Fridrich II. (1712–1786) stává pruským králem, a hlavně svým pánem. Dává
Šokující případ z Texasu: Je manželský pár pronásledován mimozemšťany?
enigmaplus.cz
Šokující případ z Texasu: Je manželský pár pronásledován mimozemšťany?
Z celého světa přicházejí zprávy o únosech do UFO. Nad některými z nich přitom zůstává rozum stát. Například manželé Clayton a Donna Leeovi z Texasu tvrdí, že je mimozemšťané unášejí opakovaně. Proč s
Španělsko: Království tapas
epochanacestach.cz
Španělsko: Království tapas
Španělské kuchyni vévodí olivový olej, česnek, čerstvá zelenina, ovoce, ryby a mořské plody, ale také hovězí či vepřové maso. Studené kuchyni vévodí tapas. Pro cestovatele jsou skvělou příležitostí jak ochutnat co nejvíce specialit během jednoho večera. A jak se dělají? Zavřete oči a promítněte si všechny oblíbené dobroty. A teď zmenšete velikost porce na malý
Jak ztratit a znovu najít smysl života
skutecnepribehy.cz
Jak ztratit a znovu najít smysl života
Kam se jen poděla moje radost ze života, má lehkomyslnost a smysl pro humor? S léty se to všechno kamsi ztratilo, zbyl jen nekonečný smutek. Ten pocit naštěstí netrval věčně. Bývala jsem po celý život veselá, optimistická, ba až lehkomyslná. Alespoň to říkali všichni kolem mě, ale i já sama jsem si tak připadala. Dodávala jsem lidem, zejména
Hon za kaučukem v Amazonii zaplatily životem tisíce indiánů
historyplus.cz
Hon za kaučukem v Amazonii zaplatily životem tisíce indiánů
Náhle ho zachvátil šok! „Nevěřil jsem svým očím! Většina indiánů byla v naprosto bídném stavu. Byli na pokraji smrti!“ zapisuje si do svého deníku jeden z nejslavnějších cestovatelů 20. století, Brit Percy Fawcett. Před více než 100 lety postihla Amazonii kaučuková horečka, která se nejvíce podepsala na zdejších původních obyvatelích. Jaké hrůzy domorodí indiáni v
Dala Hybnerová lásce druhou šanci?
nasehvezdy.cz
Dala Hybnerová lásce druhou šanci?
V seriálu Ulice hrají už několik let manžele. Málokdo ale ví, že spolu Vanda Hybnerová (55) a Jiří Štrébl (65) žili v minulosti i doopravdy. Navíc se k sobě prý nedávno vrátili! Jakmile se v nekonečn
Špenátová pomazánka s hráškem
tisicereceptu.cz
Špenátová pomazánka s hráškem
Zelená barva navozuje příjemné a optimistické pocity. Užijte si ji i na talíři v podobě zdravé a chutné pomazánky. Potřebujete 150 g čerstvého baby špenátu 1 malou konzervu hrášku 100 g tvaroh
Automobilka Jeep našla nového partnera. Kanadskou značku Marathon
iluxus.cz
Automobilka Jeep našla nového partnera. Kanadskou značku Marathon
Spolupráce mezi hodinářskými značkami a automobilkami je dlouhodobě populární a jejich obliba jen tak nezmizí. Vzpomeňme na slavná partnerství minulosti, jako Audemars Piguet a Maserati, Breitling a B
Tajemná smrt Jiřího Schelingera: Za rockovou hvězdou se navždy zavřela temná voda
epochaplus.cz
Tajemná smrt Jiřího Schelingera: Za rockovou hvězdou se navždy zavřela temná voda
Blonďák s charakteristickým chraplavým hlasem okouzlil na přelomu 70. a 80. let celou republiku. Měl našlápnuto stát se největší českou hudební hvězdou a prosadit se i v tvrdé zahraniční konkurenci. Jenže přišla jedna osudná noc a všechny sny byly náhle pryč.   Pro děti je vždycky jednodušší pokračovat v povolání svých rodičů, protože svůj vzor mají neustále před
Pozvěte si domů své štěstí
nejsemsama.cz
Pozvěte si domů své štěstí
Chcete si dobře odpočinout, cítit se lépe a navodit ve svém domově tu správnou harmonii a klid? Poradíme vám, na co si dát pozor, co vyhodit, a co si naopak pořídit, aby se vám doma žilo doslova jako v ráji. Kde jinde byste se měla cítit více v pohodě a v bezpečí než právě doma? Uspořádejte si obydlí