Domů     Můžeme mít po letech šanci pokračovat?
Můžeme mít po letech šanci pokračovat?
7 minut čtení

Odešel bez slůvka vysvětlení a myslel si, že pár řádků v dopise to spraví. Hrany mého smutku obrousil až čas. Když jsem přestala doufat, dostali jsme druhou šanci.

Nad námi svítily snad miliony hvězd a já jsem si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila. Právě jsem oslavila sedmnácté narozeniny a měla jsem všechno, co jsem si v té době mohla přát. Rodinu, kamarády i chlapce, který mě miloval.

Seděli jsme s partou přátel u ohně, opékali buřty a jablka a zpívali jsme, seč nám síly stačily, ty staré známé trampské písničky.

Lepší oslavu narozenin bych si ani nemohla přát a on to dobře věděl. S Tondou jsme se znali už od prvního dne ve školce. Už tehdy se stal mým spojencem, nejlepším kamarádem po následující roky.

Někde mezi šestou a sedmou třídou základní školy jsme si řekli, že spolu začneme chodit.

Byli jsme krásná dvojice, znali jsme se dokonale a bez něho jsem si nedovedla představit svůj život, už do něj nesmazatelně patřil.

Staral se o mě jako o princeznu, i tuhle oslavu mých sedmnáctin zorganizoval úplně sám, jen tak, jako překvapení pro mě, aby mě potěšil. Tehdy jsem ještě netušila, že to mělo být zároveň rozloučení.

Měli jsme plány

Domů jsme se vraceli nad ránem, kamarádi se cestou odtrhávali směrem ke svým domovům a každý z nich postupně mizel v mlžném oparu brzkého rána. Právě se rodil nový den a nám začínalo léto. Tonda mě jako vždy doprovodil až před dům, byl ale nevídaně potichu. Ani jsem se nedivila, právě prozpíval celou noc a jistě už byl také unavený.

Bylo v tom ale ještě něco jiného. To ráno se se mnou před naší brankou loučil, jako by mě už nikdy neměl vidět, a když mi mával na rozloučenou, v očích se mu leskly slzy. Nebo se mi to jen zdálo? Určitě ano! Můj Toník přece nikdy nebrečel!

Nikdo neotvírá

Šla jsem spát, se spokojeným úsměvem na tváři a vědomím, že máme prázdniny a tohle léto nám určitě přinese spoustu dobrodružství. S Tondou jsme měli velké plány, výlety, brigády i první dovolenou pod stanem. Jako bych se ale probudila do jiného světa.

Vstávala jsem kolem poledne a po obědě utíkala k Tondovi, jak ostatně už bylo naším dlouholetým zvykem.

Když jsem ale doběhla k jejich domu, na ulici nestálo jejich auto. Je přece sobota, tak, kde by mohl jeho tatínek jezdit? Ani po deseti minutách mi nikdo neotevřel. Večer jsem se u nich zastavila, ale opět marně a stejně tak druhý den. Měla jsem strach a maminka mě uklidňovala, že určitě jen jeli za příbuznými.

Hlídkovala jsem před jejich domem dva dny a potom jsem se smutně vracela domů. Co se asi mohlo stát? Z mých myšlenek mě vytrhl až táta, který na mě z dálky pokřikoval, že jsem měla ve schránce dopis. Dopis? Kdo by mi asi mohl psát?

Snad mi odpustíš

Tonda! Jeho písmo bych poznala mezi tisíci, to já jsem seděla vedle něj v lavici v první třídě a učila ho, jak správně držet tužku. Na obálce nebyla žádná známka, žádné razítko, jen nápis „Pro Káťu“. Nedočkavě jsem se začetla do řádků, které mi následně obrátily život naruby.

Na důkladně popsaném papíře mi Tonda vysvětloval to, co nakonec shrnul jednou větou. „Má rodina se rozhodla žít jinde a já odjíždím s nimi!“ v té době to znamenalo jediné, emigrovali.

Obálku s dopisem mi musel hodit do schránky ještě to ráno, kdy jsme se viděli naposledy, poté nejspíš okamžitě odjeli.

Četla jsem jeho dopis několikrát, i přestože jsem na ta slova nakonec přes slzy ani neviděla. „Snad mi to jednou odpustíš. Tvůj T.“, zakončil svůj list a já jsem v tu chvíli byla rozhodnutá, že mu neodpustím nikdy.

Nevěděla jsem o něm nic, kam odjeli, jak dlouho to plánovali… Nezmínil se mi o tom jediným slůvkem, přestože jsme spolu trávili každou volnou chvíli.

V dopise se obhajoval tím, že by to loučení nezvládl, já jsem jeho tajnůstkaření ale brala jako obrovskou zradu. Můj stesk po něm ale nad rozčilením jasně převažoval. Nemohla jsem to pochopit.

Několik měsíců jsem denně kontrolovala poštovní schránku, věřila jsem, že mi pošle o sobě nějaký vzkaz.

Když uplynul rok od jeho odjezdu, došlo mi, že už ho nikdy neuvidím. Jak říkala moje maminka, čas zahladí všechen smutek. Zahladil. Ale nikdy úplně nezahojil.

I když jsem se za pár let vdala, přestěhovala se a narodili se mi dva synové, stejně jsem čas od času v myšlenkách zabrousila zpět k tomu klukovi, který pro mě tolik let znamenal všechno na světě.

Doufala jsem, že se jeho rodina rozhodne vrátit. Jezdila jsem často do rodného městečka a s malým synem v kočárku se procházela starými známými ulicemi, které vedly a k Tondovu domku. Po původních obyvatelích ani stopy. Nechtěla jsem se dál trápit dávnou minulostí.

Jen epizoda

Můj manžel byl navíc opravdu skvělý člověk a nebylo vůči němu fér, abych i nadále utíkala v myšlenkách k jinému. Čas nikdo nezastaví a nejvíce to vždy vidíme na dětech.

Chlapci nám odrostli a jednoho dne oba vylétli z rodného hnízda, odešli na školu, našli si dívky a nás už nepotřebovali.

S manželem jsme si slibovali, že až taková chvíle nastane, budeme si užívat života a objevovat svět. Když ale kluci odešli, zjistili jsme, že to oni byli tím hlavním pojidlem mezi námi a náhle si už nemáme, co říct.

Rozvedli jsme se v dobrém a jsem vděčná za to, že takový vztah spolu máme dodnes.

Nechtěla jsem zůstávat v našem starém bytě, rozhodla jsem se, že se vrátím domů k rodičům. Zdálo se mi, jako bych snad nikdy neodešla. Nic se tam nezměnilo, jen lidé byli o pár let starší, stromy větší a Tondův starý dům stále více opuštěný. Nechodila jsem jejich ulicí často, sem tam mě tam ale mé kroky zavedly.

Už jsem nesmutnila a nevzpomínala s takovou nostalgií. Doufala jsem, že ať už žije kdekoli ve světě, má se dobře. Představovala jsem si, jakou asi má rodinu, jestli má také dospělé děti, nebo dokonce vnoučata. „To už se nedozvím,“ povzdechla jsem si nahlas a šla domů.

Začít znovu?

Na stromech nebyl jediný lístek a dny byly stále sychravější. Těšila jsem se, až přijdu domů. Rodiče už určitě sedí u televize a dívají se na svůj oblíbený pořad o vaření a vedle nich stojí konvice s čerstvě uvařeným čajem, ten mě zahřeje.

Když jsem ale ten večer přišla domů, podle hlaholu z obývacího pokoje jsem usoudila, že máme návštěvu.

Nejspíš zase přišel za tatínkem soused, na kávu a malého panáčka… nebo tři. Vešla jsem do obýváku a zůstala jsem stát jako opařená. Neviděli jsme se čtyřicet let, přesto jsem ho okamžitě poznala. Naproti mně stál Tonda.

Změnil se od té doby, co jsem ho viděla naposledy, už to nebyl rozverný mladík ve vytahaném svetru, teď přede mnou stál seriózní muž, který na mě upřeně koukal. Hypnotizovali jsme se pohledem a několik dlouhých vteřin jsme neřekli ani slovo. Tolikrát jsem si tu chvíli představovala.

Vrhnout se mu kolem krku, vlepit mu nečekanou a upřímnou facku, rozplakat se a utéct někam, kde mě nenajde… žádná z těch variant se mi po padesátce už nezdála správná.

„Ahoj Káťo,“ prolomil hradbu mlčení jako první a usmál se na mě tak, že se mi i po těch letech rozbušilo srdce.

Stáli jsme tam a smáli se na sebe a potom jsme si dlouhé hodiny povídali o všem, co se za poslední čtyři desetiletí stalo. Omlouval se mi a vysvětloval, já už jsem ale žádné vysvětlení nepotřebovala.

Dívali jsme se na sebe a i beze slov jsme tušili, že nám život na stará kolena dává novou šanci. Já, rozvedená matka dvou dospělých synů, on bezdětný vdovec, dvojice k pohledání, která na prahu šedesátky začíná nanovo. Tak nám popřejte štěstí…

Kateřina (58), Pelhřimovsko

Související články
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
3 minuty čtení
Žila jsem už dlouho v nefunkčním manželství, ale stále jsem se nemohla odhodlat k rozvodu. To se stalo až po srazu se střední školou, kde jsem potkala svou dávnou lásku. Dvacet let jsme se s Mirkem neviděli. Setkali jsme až na jednom srazu se střední školou. Předtím jsme ani on, ani já na srazy nechodili, ale najednou, samozřejmě aniž jsme se domluvili, jsme se tu oba ocitli. Od začátku jsme
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budoucnost z čajových lístků
nejsemsama.cz
Budoucnost z čajových lístků
Chcete vědět, co vás čeká v budoucnosti? Uvařte si čaj a naučte se věštit z čajových lístků. Možná se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Zjistit, co vás čeká, můžete klidně i v pohodlí domova. Nebojte se, věštění z čaje není vůbec složité. K tomu, abyste poznala svou budoucnost a našla odpovědi na své otázky, vám bude stačit obyčejný sypaný čaj, oblíbený hrneček a vaše šikovné ruce. Čarovné
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
historyplus.cz
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
Jeden z nejmocnějších mužů království Menhart z Hradce je opět za mřížemi. Zatím vždy ho jeho protivníci propustili. Nyní se ukáže, zda se dříve dostaví svoboda, nebo smrt. K husitství má šlechtický synek Menhart II. z Hradce (1398–1449) od mládí vztah. Vždyť i jeho otec Jan starší z Hradce (†1417), nejvyšší zemský hofmistr, se ke kališníkům přidal v roce 1415 po
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
epochalnisvet.cz
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
Na první pohled obyčejné místo. Silnice, která se rozbíhá do čtyř stran. Křižovatka. Ale podle pradávných věr právě tady slábne závoj mezi světy. Je to místo, kde můžete přivolat duchy, uzavřít smlouvu s démonem nebo získat dovednosti, které nejsou z tohoto světa. Opravdu tady můžete změnit svůj osud? A jak vysokou cenu za to zaplatíte?
Každý den poprvé
skutecnepribehy.cz
Každý den poprvé
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
epochanacestach.cz
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
Slunce se mocně opírá o štíty mohutných hor. Na nebi není ani mráček a skoro to vypadá, že ostré vrcholky masivů musejí každou chvilkou protnout blankytně modrou oblohu. Jejich majestátnost a dravost krotí nádherné listnaté lesy, jejichž podzimní „čarokresba” vezme dech všem přihlížejícím. Je jednou z největších zemí a statistické údaje popisující tuto nejlidnatější část
Život Šinkorové řídí žárlivost?
nasehvezdy.cz
Život Šinkorové řídí žárlivost?
Oznámila překvapivý konec svého působení jako pedagožka na konzervatoři a v emotivním příspěvku na sociálních sítích herečka Daniela Šinkorová (52) napsala, že odchází se slzami v očích. Jenže prá
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
iluxus.cz
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
Surfová kancelář Surf-Trip, kterou založili sourozenci Olivovi, naučila za 18 let surfovat tisíce lidí z Česka i Slovenska. Z původně malých surfových kempů vyrostla ve stabilní cestovní kancelář s me
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
epochaplus.cz
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
Připravte se na cestu do míst, kde se zdá, že čas plyne jiným tempem. Myanmar, země s bohatou historií a úchvatnou přírodou, skrývá jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů světa – Gokteik Viaduct. Tento monumentální železniční most slibuje nejen dechberoucí výhledy, ale i zážitek, který vám jeden kilometr jízdy protáhne na celou věčnost. Ponořte se s
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
21stoleti.cz
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivé
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
enigmaplus.cz
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
Na jednom z nejodlehlejších míst na Zemi, v nekonečných vodách Tichého oceánu, se nachází Velikonoční ostrov, domov stovek monumentálních kamenných soch, známých jako Moai. Tyto tajemné kolosy, tyčící
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.