Toho podzimního večera bylo na ulicích nevlídně. Pršelo a studené kapky deště rozháněl nepříjemný vítr. A mně bylo nevlídně i na srdci, protože jsem se právě rozešla s Lubošem.
Poznala jsem jiného muže a zamilovala se do něj. Vyměnila jsem tříletý vztah s rozumným a vyrovnaným mužem za bláznivou citovou houpačku s někým daleko méně spolehlivým. Sama jsem o tom Lubošovi řekla a ten mi odpustil a dal mi ještě čas na rozmyšlenou.
„Vždycky tě budu mít rád,“ řekl mi, když jsme se loučili. „Prožili jsme spolu hrozně moc krásných věcí a já je v sobě budu nosit navždy. Kdykoliv si to rozmyslíš, kdykoliv se zklameš nebo nebudeš vědět, jak dál, jsem tady pro tebe.“
Jeho slovům jsem mohla věřit, já si však v té chvíli nepřipouštěla, že by moje láska k jinému muži mohla mít příliš krátké trvání nebo špatný konec. Necítila jsem smutek, spíš zvláštní prázdnotu, kterou později, cestou domů, vystřídal optimismus ohledně nového vztahu.
Chtěla jsem všechno skončit
Svůj osud si často sami vykoledujeme. Ten vztah, kvůli kterému jsem hodila za hlavu minulost, mě těšil ještě měsíc. Potom se můj nový přítel opil na oslavě narozenin kamaráda a fyzicky mě napadl. Byl to pro mě totální šok, konec světa. Už jsem nebyla schopna dívat se na něj jako na někoho úžasného a skvělého.
V té chvíli bych se nejradši vrátila k Lubošovi, ale styděla jsem se a neměla odvahu. Místo toho jsem provedla jinou hloupost. Vzala jsem tubu s prášky a napsala chvatně pár řádků na rozloučenou. Prášky jsem spolykala, zapila alkoholem a pak jen odevzdaně čekala, až upadnu do bezvědomí.
Musela jsem se dát zase dohromady
Měla jsem ale štěstí, včas mě našla kamarádka. Následoval pobyt v nemocnici a potom krátce na psychiatrii. Mívala jsem deprese, upadala do záchvatů apatičnosti. Když jsem se vrátila z psychiatrické léčby, zůstala jsem nějaký čas ještě doma.
Rodiče mě ujistili, že se o mě postarají, dokud nebudu úplně v pořádku. Svoji bývalou práci jsem opustila. Nedokázala bych se tam vrátit mezi bývalé kolegy a kolegyně s vědomím, co si o mě za mými zády budou říkat.
Osudný telefonát
Dny se mi tak nějak slily v jednolitý celek. Nerozlišovala jsem, zda je středa, nebo neděle. Trávila jsem spoustu času čtením, díváním na televizi. Ven jsem chodila hlavně večer, na dlouhé procházky. Během jedné z nich mi zazvonil v kapse mobil. Myslela jsem si nejprve, že je to obvyklá „kontrola“ z domova, ale byl to Luboš.
Nejprve jsem se hrozně polekala. Držela jsem mobil v roztřesených prstech a už jsem byla skoro připravená hovor přijmout, ale nakonec jsem to neudělala. Čekala jsem pak jako na smilování, zda se Luboš ozve znovu. Snažila jsem se telefon hypnotizovat. Nic. Zůstalo jen u toho jednoho pokusu, který mi ovšem nasadil zmatek do hlavy.
Sebrala jsem odvahu
Další dva dny jsem strávila modlitbami za to, aby mi Luboš zavolal, i když jsem se toho současně bála. Potom jsem pochopila, že tenhle krok budu muset udělat já sama. Další den jsem se na to připravovala a čtvrtého dne jsem vyťukala Lubošovo číslo.
Dlouho to nebral. Už jsem to chtěla vzdát, ale na poslední chvíli se ozval jeho hlas: „Ahoj, Adélo. Jsem rád, že tě slyším.“ Samozřejmě se zeptal, jak se mám, ale byla to spíš řečnická otázka. Potřeboval se mnou mluvit.
Dostal se prý do situace, kterou potřebuje probrat s někým blízkým, a napadlo ho, že zkusí požádat mě. „Víc ti řeknu až osobně,“ prohlásil. „Přijdu za tebou dnes večer a všechno to vyřešíme.“
Šokující přiznání
Jakmile jsme ukončili hovor, rozplakala jsem se. Nebylo mi jasné, kolik toho Luboš o mé současné situaci ví. Každopádně jsem cítila, že ho potřebuji – a pokud on potřeboval mě, byla jsem ochotná k čemukoliv. Není asi třeba líčit, jak mi bylo, když jsem se za Lubošem vypravila. Když mi otevřel, překvapilo mě, jak se změnil.
Byl pobledlý, pohublý a měl smutné oči. Pozval mě dál. Posadila jsem se do křesla a snažila se vypadat co nejvíc vyrovnaně. Zmocňovala se mě lítost nad tím, že Luboše něco trápí. To, co mi řekl, mi ovšem vyrazilo dech.
„Víš, je to vlastně jednoduché, ale předtím, než ti to řeknu, chci zdůraznit, že se mi nejedná o žádné citové vydírání nebo něco podobného. Ber to spíš jako moje pokání, přiznání a omluvu. Pokusil jsem se… zkrátka chtěl jsem se zabít.
Stalo se to nedávno. Probíral jsem se našimi společnými fotkami, co mi zůstaly. Vzpomínal jsem. Opil jsem se a chtěl jsem všechno ukončit. V poslední chvíli jsem pak zavolal kamarádovi a ten mě zachránil.“
Vzájemná zpověď
Fascinovaně jsem poslouchala někoho, kdo neměl zatím ponětí, jak moc mu rozumím. Vnímala jsem, že se Luboš stydí, a dobře jsem tomu studu rozuměla. „Teď to všechno víš a mně se ulevilo, že jsem ti to řekl.“
Váhala jsem, zda mu mám říct, že jsem prodělala podobnou zkušenost, i když kvůli jinému muži. Nakonec jsem se rozhodla pro upřímnost, protože Luboš ke mně byl také naprosto otevřený. Stručně jsem mu pověděla, co všechno následovalo po našem rozchodu.
Naše srdce se uzdravila
Nastalo tíživé mlčení. Chtěla jsem se zvednout a odejít. Luboš mě zadržel. Podívali jsme se na sebe. Viděli jsme si na očích, že bychom nejraději oba vrátili čas někam o půl roku zpátky. Nemohli jsme však předstírat, že se nic nestalo.
Rozloučila jsem se a odešla s tím, že se ozvu. Luboš řekl, že bude čekat. Trvalo dlouhé měsíce, než jsme k sobě znovu našli cestu, ale naše láska ten prožitý smutek a bolest nakonec překonala.
Adéla L. (56), jižní Čechy
