Dneska se už z toho ani nedělají vtipy. Snad ještě tak ve filmech pro pamětníky se objeví svůdník se sbírkou motýlů. Ale mně se takový příběh opravdu stal.
Kdysi jsem chtěla být básnířkou, pak jsem se dala na prozaičtejší povolání, ale nelituji. Díky práci v zahradnictví jsem potkala muže, kterého nešlo nemilovat. Na tehdejší dobu byl galantní, a to se zrovna nenosilo. Měl rozhled, jako by celý život cestoval. Jenže nikdy se nedostal za hranice. Téhle vnímavé duši byly náhražkou zážitků knížky. Co si ho pamatuji, pořád četl.
Měl zasněné oči
Čítával na lavičce v parčíku před naším domem, občas zvedl hlavu, jako by přemítal kdoví o čem. Měl zasněné oči, a když jste mu do nich pohlédli, mohli jste se v té modři utopit. Jednou jsme s kolegyněmi vysazovaly v tom parčíku salvie, holky po něm pokukovaly.
„Co ten tady dělá? Nemá nic jiného na práci než sedět v parku? A ženské tady dřou!“ rozčilovala se Stáňa. „Třeba je to nějaký student,“ namítla jsem. „Student?“ zasmála se Stáňa. „A není trochu přerostlý?!“ Přisedla jsem si k němu na lavičku a pustila se do svačiny. Pokukovala jsem po něm, musel to vědět.
Vidíte tu krásu?
Otočil se a usmál se na mě. „Vidíte tu krásu?“ natáhl ruku. Pátrala jsem po záhonech, které jsme právě osadily. „To teprve bude,“ odpověděla jsem. „Já vím, ale to nemyslím, jenom se podívejte na tu babočku, jak se vyhřívá na sluníčku.
Motýl má křídla složená ze šupinek a nenajdete žádného navlas stejného. Každý motýl je originál.“ Vyprávěl mi o motýlech. Holky se bavily opodál a Stáňa pak křikla směrem k nám. „Ať ti pán ukáže svou sbírku motýlů,“ chechtala se.
Byla jsem první
Arnošť se pousmál. „Víte, já mám skutečně sbírku motýlů. Pokud byste chtěla je vidět.“ Bylo vidět, že se ostýchá, ale že by mi tu svou sbírku rád ukázal. Já jsem skutečně chtěla. Arnošt bydlel u tety v domě s krásnou zahradou. Ukazoval mi tu sbírku, tetička nám uvařila čaj. Prohlížela jsem si ty vyrovnané kazety zavěšené na zdi, některé motýly jsem znala, třeba paví oko, ale jiní vypadali záhadně.
„Je zvláštní, že ty motýly ukazuje vám,“ zašeptala, když si Arnošt odskočil. „Nejspíš jste jediná, ale on vlastně nikoho nezve. Nechce si vytvořit k někomu pouto, víte? Proto má tuhle sbírku motýlů, chce uchovat jejich krásu navždycky. Je stejný jako můj Karel. Ten se také stranil lidí, protože se bál, že ho raní. Lidé, kteří sbírají motýly, bývají ostatním jenom pro smích.“
Našla jsem kamarádku
Ještě mi stačila říct, že Arnoštova nemoc je stále horší a horší a že si ten chlapec nezaslouží, aby trpěl. Na tu návštěvu nikdy nezapomenu. Ani na ty jeho krásné smutné oči. Bylo v nich tolik něhy, tolik laskavosti. K Arnoštově tetičce jsem pak chodívala pomáhat se zahradou, když už se její synovec z nemocnice nevrátil. Staly se z nás dobré kamarádky.
A když jsem jí přivedla ukázat svého budoucího manžela, celá se rozzářila. „Ty budeš krásná nevěsta,“ řekla a pohladila mě po tváři. Viděla jsem v jejích očích trochu smutku. Byl to snad záblesk lítosti nad tím, že jsme s Arnoštem neměli dost času, abychom se sblížili? Nic ale nedávala znát, jen velkou radost, že jsem šťastná.
Pavlína H. (59), Znojmo
