Se smrtí mého milovaného Pavla jsem se nemohla dlouho smířit. Až jednoho večera, kdy jsem na něj vzpomínala, se přihodilo něco nečekaného. Manžel před časem prohrál boj s nemocí. Byl láskou mého života. Smířila jsem se s tím, že dožiji sama. Nikoho jiného jsem k sobě nechtěla. Ukázalo se však, že mě měl Pavel tak moc rád, že nedokázal opustit náš svět. S Pavlem jsem strávila téměř čtyřicet let.

Když mi bylo dvacet pět let, postihla mě tragédie. Jela jsem jako robot a nemyslela jsem, že mě potká ještě něco krásného. Když jsem před třemi lety slavila své padesáté narozeniny, trochu jsem bilancovala svůj život. V jednom jsem měla a mám jasno – mám vedle sebe opravdu výjimečného člověka. Chlapa, který mě vždycky podržel a sdílel se mnou těžký osud. Nikdy jsem nebyla moc sentimentální, ale

S Lubošem jsme se znali odjakživa. Výborně jsme si rozuměli a chtěli jsme se vzít. Jenomže on byl až příliš atraktivní, moc se líbil holkám. Byla jsem přesvědčena o tom, že Luboš je největší láska mého života. Ale už několikrát jsem si vzpomněla na cikánku, kterou jsem potkala na pouti, když mi bylo čtrnáct. Nechtěla jsem, aby mi věštila z dlaně, i když mi to tak vehementně nabízela. Popadla mo

Láska kvete v každém věku. Poté, co mi zemřel celoživotní partner, jsem se přihlásila na seznamku a našla štěstí! Ráda bych vám vyprávěla příběh, který není smutný, ale dojemný. Dovedla mě k tomu moje sousedka, která, ač je jí jen lehce přes padesát let, nemá odvahu to změnit. Já jsem to udělala! Nerada chodím s kůží na trh a svěřuji se se svým životem, ale právě proto, že vím, že je spousta že

Vesnice neměla hospodu, prodejnu ani kostel. Byla tu jen kaplička, zchátralá autobusová zastávka a rybník s několika kachnami. Když jsem se od rodičů dozvěděla o tom stěhování, málem jsem spadla ze židle. Ani neumím vypovědět, jak moc jsem milovala městský život. Na můj názor se neptali Nejdřív jsem si myslela, že je to apríl a že je to vtip, protože taková pohroma se v mém životě přihodi

V mém věku už má každý něco za sebou. Já například chvíle plné lásky, dvě manželství, dvě bolestná zklamání i hluboké propady a také dva nechutné rozvody. Přesto jsem si řekla, že si zasloužím ještě jednu šanci. Život není jen o samotě, smíření a nostalgii nad tím, co bylo. Je o tom, co ještě může být… Po dvou rozvodech bych si mohla říct: „Stačilo. Muži jsou všichni stejní.“ Ale to bych se vzd

Vdala jsem se bez lásky. Doufala jsem, že časem se to změní. Až po letech jsem pochopila, že takhle to nefunguje. Nemůžu říct, že by můj manžel Filip byl špatný člověk. Je zodpovědný, stará se o domácnost a nikdy na mě nezvýšil hlas. Jenže to, co nás kdysi spojovalo, už dávno zmizelo. Naše manželství je spíš na papíře, ve skutečnosti žijeme jako dva cizí lidé pod jednou střechou. S jeho kamarád

Potkat životního partnera v reálu, nikoliv přes seznamku, bývá ideální. Bohužel ne každý od života podobnou příležitost dostane. Můj životní příběh by se hodil jako románová předloha. Vystudovala jsem střední školu a od devadesátek pracovala na stále vyšších pracovních příčkách v bance. Takže na peníze jsem si nikdy nemohla stěžovat a spíše jen nechápavě kroutila hlavou nad tím, jak jiné holky

S Richardem jsme spolu chodili už dlouho, bylo samozřejmé, že se vezmeme. Potom se však přihodilo cosi nečekaného. Objevil se Jaroslav. Prateta byla svérázná. Kdysi bohatá a krásná, ale ty časy byly tytam. Bývala zdrcujícím způsobem upřímná, ostrá jako břitva, každému vmetla do očí, co si o něm doopravdy myslí. Přesto jsem ji měla ráda a myslím, že ona mě rovněž. Ale ani přede mnou si nebrala s

Naši mě odjakživa přesvědčovali, že jsem studijní typ. Když jsem byla po maturitě přijata na vysokou školu, skákali nadšením. Léto zrovna vrcholilo. Vedli jsme se za ruce. Mladí poutníci s naditými batůžky. Zrovna jsme odmaturovali a oslavili osmnácté narozeniny, Vláďa v dubnu, já o měsíc později. Nezasvěcený pozorovatel by soudil, že jdeme kamsi na celodenní výlet. Leč onen nezasvěcený pozo