Táhlo mi už na třicátý rok, na svatbu jsem měla nejvyšší čas. Ale beru si toho správného muže? Najednou jsem si tím nebyla jistá…
Přemýšlela jsem o svatbě a hrabala jsem listí. Myslela jsem na Edu a na Láďu. Edu jsem si měla brát, ale s hrůzou jsem si uvědomovala, že je mi sympatický i Láďa. Na zahradě se objevila babička s koláči a hrnkem čaje.
Místo poděkování jsem vyhrkla: „Babi, jak poznám, že je Eda ten pravý?“ Čekala jsem moudrou radu, rozdávala je na potkání. Jenže babička odpověděla: „To ukáže čas, děvenko.“ Namítla jsem: „Ale já nemůžu čekat, co ukáže čas. Musím to vědět hned, když se za tři dny vdávám.“
Podivila se: „Nevěsta by si měla alespoň ze začátku myslet, že ženich je ten pravý.“ Měla pravdu. Nevěsta by se neměla ptát, zda je ten její ten pravý. Cosi nebylo v pořádku. Jenomže táhlo mi už na třicet. Měla jsem nejvyšší čas.
Máš štěstí
Eda byl dobrá partie. Automechanik. Ti nosí domů peníze. Už teď, a to mu bylo sotva třicet, vlastnil garsonku. „Máš štěstí, holčičko,“ jásala máma.
Nic jsem necítila, když jsem v dlouhých bílých šatech a s kyticí růží čekala spolu s ostatními před městským národním výborem na ženicha a jeho svědka Láďu. Ale přiznám se, že když jsem si vzpomněla na Láďu, pousmála jsem se. Takový fajn kluk…
„Už tady měli dávno být,“ neslo se naší svátečně oblečenou skupinkou. Když zvony na věži odbíjely poledne, pochopili jsme, že ženich nepřišel. A nejspíš už ani nepřijde.
Svatba byla stanovena na 11.00. Máma začala plakat, táta se rozčiloval, já byla podivně klidná. Krátce po poledni se dostavil bledý ženichův svědek Láďa. Chvějícím se hlasem mi oznámil, že se Eda omlouvá, ale na svatbu se ještě necítí.
Dva stateční
Mámin pláč. Pobledlá babička, tchyně rudá jako rajče. Ledy prolomil tchánův chechot. Můj otec vykřikl: „Rozbiju ti hubu!“ a vrhl se na něj. Ženy je odtrhávaly – a pak jsem dostala záchvat smíchu já. Svatebčané se ke mně spontánně přidávali.
Všichni se divili, proč nepláču, proč neutíkám za Edou, ať mi všechno vysvětlí, proč jsem stále tak klidná. Neměla jsem na to odpověď. Zatímco ostatní se ještě chvíli dohadovali, já jsem si šla sednout na nedalekou lavičku. Láďa přišel za mnou.
Říkám mu: „Ty máš ale kuráž, to ses nebál oznámit nevěstě a její rodině takovou zprávu?“ Řekl, že ani ne a vysekl naopak mně poklonu, jak statečně beru, že mi utekl ženich.
Oba jsme se začali smát. Časem jsem zjistila, že se Láďa nebojí ani čerta a že se s ním neztratím – to se mi líbilo. Za rok jsem stála před oltářem s ním.
Alice (60), Českobudějovicko
