Byla jsem zvyklá na učitelky, ale na gymplu jsme měli profesora. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to fešák.
Nenapadlo mě, že bychom na gymnáziu dostali třídního profesora, chlápka. Byla jsem zvyklá na paní učitelky. Tohle ale žádná paní učitelka nebyla, spíš znepokojivě hezký mladý kluk, který nedávno promoval. Nejen já jsem z něj byla celá pryč.
Se spolužačkami jsme se shodly, že je to sice krasavec, ale zároveň učitel, a že pomýšlet na jakoukoli love story by bylo krajně nevhodné. A že máme svoje kluky, no ne? A tak jsem si zvykla myslet na třídního v prvé řadě jako na pedagoga.
Skvělý učitel
Byl to výborný učitel, češtinář, sečtělý, byla s ním legrace. Taky se vědělo, že s někým chodí. To se ukázalo na školním výletě ve druháku, kam vzal přítelkyni s sebou. Čekali jsme modelku, ale byla to přísná brýlatá osůbka s drdolem. Legrace s ní nebyla.
„Bude se s ní nudit,“ znělo v dívčím kruhu. Taky že jo. Do roka a do dne ji vyměnil za jinou. Občas, když vyprávěl o nějaké knize, se naše oči setkaly. Jednou, když jsme se neplánovaně setkali před školou, jsem se zeptala:
„A fakt jste přečetl celého Jiráska, pane profesore? To není vůbec možné!“ Oči mu šelmovsky svítily, když odpověděl: „Přiznávám, vynechal jsem Skaláky, ale nikomu to neříkej, bude to naše tajemství.“ A jako by něco zajiskřilo.
Jenom můj pocit?
Nechala jsem to být. Asi se mi to jenom zdálo. Vždyť je to můj učitel. Tančili jsme spolu na maturitním plese nejméně třikrát. A povídali jsme si a povídali.
Asi bychom si povídali do soudného dne, kdyby ho nepřišly vyzvat kolegyně z učitelského sboru a jiné spolužačky. Už se pak ke mně nevrátil, div že ho ty divoženky neutancovaly k smrti.
Co s tím uděláme?
Cítila jsem nepokoj a zmatek. Ale měla jsem na plese svého kluka, Frantu. Jenže ten netancoval a posilňoval se u baru tak vydatně, že mi ho později dva taxikáři odmítli vzít do vozu. Maturitní večírek je divná věc.
Člověk by se měl radovat, že u zkoušky z dospělosti nerupl, zároveň vás pronásledují pocity, že je bezstarostné mládí v háji. A co bude dál? Už jenom katastrofy? Spolužáci řádili na parketu, já cítila smutek.
Koukala jsem z okna do tmy, vtom se vedle mě objevil profesor a povídá: „Proč se nebavíš s ostatními? Takový velký den.“ Chtěla jsem mu říct, že je mi najednou smutno, leč slovo si vzal on. Málem jsem upadla.
Řekl, že mě od prváku miluje, ale teprve teď mi to může říct. Vytřeštila jsem oči. Když jsem dokázala znovu uvažovat, řekla jsem: „Tak co s tím uděláme, pane profesore? Nepůjdeme na parket?“ Vzali jsme se za půl roku.
Klára D. (61), Zlín
