Neměla jsem ráda hromadné firemní akce. Jenže jeden výlet do lesa spojený s houbařením úplně všechno změnil.

Nikdy jsem neměla ráda firemní teambuildingy. Vždycky mi připadaly umělé a plné falešných úsměvů. Les, který měl být naším cílem, se však zdál být ideálním místem k útěku od kancelářské rutiny.

A když jsme navíc měli v plánu jít na houby, byla jsem ochotná vydržet to. Můj kolega Michal vždycky působil jako uzavřený a odtažitý člověk. Nikdy jsem se nepokoušela navázat s ním bližší vztah. Nevím, kdy se to začalo měnit.

Možná ve chvíli, kdy ke mně Michal přišel s houbami v ruce. „Rozumíš houbám?“ zeptal se a ukázal mi svůj úlovek. Podívala jsem se na něj s úsměvem. „Možná trochu,“ odpověděla jsem a jemně se dotkla houby, kterou držel. Naše prsty se dotkly.

Byl zábavný

Michala jsem považovala za tichého a nenápadného člověka. Teď ale přede mnou stál plný energie, která začala přitahovat mou pozornost. V následujících hodinách jsme společně sbírali houby, smáli se a vtipkovali.

Michal, který byl obvykle zdrženlivý, se přede mnou otevřel. Mluvil o svých vášních, o cestách, které v práci nikdy předtím nezmínil. Překvapilo mě, jak bohatý život vede.

„Nečekala jsem, že jsi takový… zajímavý,“ řekla jsem, když mi vyprávěl o svých víkendových výletech na hory. Usmál se na mě a v jeho pohledu bylo něco, co pro mě bylo těžké rozluštit.

Společná noc

Večer, když si zbytek skupiny šel lehnout, jsme s Michalem seděli u ohně. Cítila jsem, že něco visí ve vzduchu. „Chceš ještě chvíli zůstat?“ zeptal se a já přikývla. Věděla jsem, že tato noc bude jiná. Oheň začal dohasínat a byla mi zima.

Michal se na mě podíval a navrhl, abychom šli k němu do stanu. „Je zima,“ prohodil, ale to nebyl ten pravý důvod. Ve stanu jsme leželi vedle sebe v tichosti, jenže napětí rostlo. Michal se dotkl mé ruky a já neucukla.

Tušila jsem, že to, co se teď stane, všechno změní. „Neděláme nějakou pitomost?“ zeptala jsem se tiše a podívala se mu do očí. „Možná,“ odpověděl. „Ale někdy je třeba riskovat.“

A co dál?

Ráno jsem se probudila v Michalově stanu, slyšela jsem zpěv ptáků a cítila ranní chlad. Michal spal vedle mě a já se snažila pochopit, co se vlastně stalo. Bylo to jen chvilkové pobláznění? Bude z toho něco víc?

Když se probudil, podíval se na mě s úsměvem, ale v jeho očích jsem zahlédla otázku. „Katko, co teď?“ zeptal se nejistě. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

„Bylo to krásné, ale nevím, co bude, když se vrátíme zpátky.“ Chvíli se na mě mlčky díval a pak vážně řekl: „Chtěl bych na to přijít spolu s tebou. Možná prostě uvidíme, co se stane.“ Cítila jsem, že to nebyl jen sex na jednu noc.

Po návratu do práce už nic nebylo jako dřív. S Michalem jsme si vyměňovali významné pohledy, i když ani jeden z nás nahlas nemluvil o tom, co se stalo v lese. Nevyhýbal se mi, ale právě naopak.

Chci, aby to bylo něco víc

Jednoho dne mě pozval na večeři. „Nechci, aby to, co se stalo v lese, zůstalo jen vzpomínkou,“ řekl tiše. „Chci, aby to bylo něco víc.“ Tato slova jsem potřebovala slyšet.

To, co začalo mezi stromy a houbami, bylo začátkem něčeho, co mohlo přetrvat. „Já to chci taky, Michale,“ odpověděla jsem s úsměvem. Náš firemní výlet mi změnil život a já věděla, že nás čeká něco výjimečného.

Kateřina F. (58), Liberec