Po osmi společných letech štěstí a dvou dětech dostalo naše manželství jednu velikou trhlinu. Pomalu, ale jistě ho zabíjel stereotyp a nuda. Z kanceláře jsem chodila většinou rovnou domů. Když už se zdálo, že si na ten kolotoč denních povinností a stereotyp zvyknu, udeřil blesk z čistého nebe. Do práce nastoupil nový kolega. Jmenoval se Petr. Byl šarmantní, okouzlující, pozorný, byla s ním legr

To červené víno z jeho saka už nikdy nepustilo. Možná je to znamení, že i naše láska v nás zůstane napořád. Pevně v to doufám. Byla jsem na svatbě své dobré kamarádky, ale více než krásná nevěsta, která mě pochopitelně dojala už ráno, mě zajímal sympatický ženichův svědek. Ten den jsme se viděli poprvé a hned mě vedl k oltáři. Jak poetické. Žádná romantika v tom ale nebyla, nám svědkům nezbý

I ta naše, starší generace, má svoje sny. Já, ač mi táhlo na sedmdesátku, toužila po svém spolužákovi ze základní školy. Doufala jsem, že není pozdě! Už na základní škole se mi moc líbil. Vytáhlý kluk, na nose pihy a vlasy delší, než bylo tehdejším učitelům milé. Za svůj účes dokonce dostal ředitelskou důtku! V mých pubertálních očích byl hrdina. Byla jsem vzduch On ale o mě ani očkem nez

Lásku ke koním jsem zdědila po rodičích. Milovali je srdcem i duší. Jako dítě jsem toužila po muži, který bude mít stejný životní styl. A tento sen se mi splnil. Bydlela jsem s rodiči na rodinném statku. Měla jsem okolo sebe skvělé lidi. Jednoho slunečného odpoledne jsme se s partou přátel rozhodli uspořádat celodenní vyjížďku. Zvířata jsme osedlali a vyrazili na cestu, která měla trvat asi šes

Už ani nevím, kolik dlouhých měsíců jsem strávila v nemocnici. Ovšem žádné z mých zranění mě nemohlo bolet tolik, jako pohled do zrcadla. Moje, do té doby hezká tvář se změnila v nepoznání. Jako kdybych měla obličej z vosku a ten se na levé tváři roztekl. V ten den, kdy jsem se na sebe poprvé po nehodě podívala, ve mně něco umřelo. Umřela ve mně naděje, že bych snad ještě kdy mohla žít normální

Maminka mi říkala, abych touhle cestou raději nechodila, já jsem ten den ale neměla rozhodně na vybranou. Na její varování jsem nedala a navždy mi to změnilo život. Můj tatínek byl myslivec, vyrůstala jsem tedy na samotě v hájence u lesa, což bylo vždy kouzelné ale i náročné. Musela jsem vstávat opravdu brzy, abych se dostala do školy a do práce. Nejbližší autobusová zastávka totiž zrovna blízk

Nikdy jsem neměla nouzi o nápadníky. Byla jsem zvyklá, že mi leží u nohou. O to víc bylo horší, když najednou přestali mít zájem. Nebyla jsem kdovíjaká koketa, ale mužům jsem se líbila a věděla jsem to. Nezneužívala jsem toho, spíš jsem si užívala, řekla bych. Zatímco mé kamarádky měly dlouhodobé vztahy, vdávaly se a rodily děti, já měla nejdelší dvouletý vztah. Čas mi utekl Děti jsem cht

Toužila jsem se vdávat, ale přítel Marek se stále neměl k tomu, aby se vyslovil. A tak nad naším vztahem visel pomyslný Damoklův meč. Říká se, že po určité době vztahu by se měli lidé vzít. Někde jsem četla, že tou hranicí je šest let. Pokud nedojde k zásnubám, vztah prý spěje k zániku. Myslela jsem si, že to jsou jen pouhé řeči, ale pak jsem se v podobné situaci sama ocitla. Marné čekání

Jen jednou se zdálo, že naše dívčí přátelství ohrozí kluk. Nakonec se ukázalo, že mohu mít oboje – kamarádky i muže pro život. Jak typické! „Má dvacet minut zpoždění,“ prohodím, aniž bych očekávala odpověď. Byla to už klasická situace. Zatímco já a Petra jsme jako vždy dorazily včas, Lada tu ještě nebyla. Postávaly jsme na nádraží, vlak měl odjezd za pár minut. Jestli ho stihneme, bude to zázra

S přibývajícími léty stále víc vzpomínám. Možná si své dětství idealizuji, nejspíš mi zůstaly jen krásné vzpomínky, ale byl to můj život, který mohu vyprávět po svém, jak to vidím já. Odpočítejte léta a zjistíte, že jsem spatřila světlo světa v době, která radosti moc nenabízela. Ale rodiče se snažili nás děti před tím vším uchránit, jak jen to bylo možné v jejich silách. Měla pravdu „O v