V mládí jsem byla vzteklá. Už nejsem, s léty jsem pochopila, že rozčilovat se kvůli zbytečnostem je hloupé.
Ale to víte, v osmnácti letech člověk ten svět vidí jinak a byl by schopen se poprat kvůli maličkosti. Byla jsem horká hlava. Zdědila jsem to po tátovi, cholerikovi jako hrom.
Tehdy jsem byla mladá holka, ale už jsem coby čerstvě vyučená kadeřnice chodila do práce.
Těšila jsem se na květinu
Byl zrovna svátek MDŽ. Cestou do kadeřnictví jsem míjela květinářství, z něhož se táhla fronta až někam za roh a ještě dál. Spokojeně jsem se sama pro sebe usmála. Byla jsem k smrti zamilovaná do Karla a těšila jsem se, že mi odpoledne přinese květinu.
Všechny kolegyně byly obdarované
Když jsem přišla do práce, kterou tehdy byla veliká sídlištní provozovna poeticky nazvaná Julie, všechny holky se bavily o MDŽ a o tom, jak ho oslaví. Kolegyně Monika dostala hned ráno od manžela veliké čokoládové srdce zdobené marcipánovými pomněnkami.
Aleně přinesl její kluk tulipány přímo do práce. Renata se těšila domů, protože ji tam čekala slavnostní večeře a pugét, prý jako každý rok. Přidaly se i zákaznice, od rána se švitořilo jen o tom, co dostanou nebo dostaly.
Jedna z nich dokonce otevřela bonboniéru plnou nugátových bonbonů a každému nabídla. Nugát byl od milence.
On zapomněl!
Ve slavnostní náladě jsem hned po práci čekala venku v parku na Karla. Byla docela zima, mrzlo, sem tam poletovaly sněhové vločky. Karel přišel pozdě, už to mě rozzlobilo. V duchu jsem hádala, kde tu kytku asi schovává. Pod kabátem? Za zády? V tašce?
A tak mi nezbylo než se uchýlit k trapné otázce: „Kde máš kytku?“ Uhodil se do čela: „Ježíš! Já zapomněl!“ Chvilku jsem tomu nevěřila. Dělá si legraci? Je to vtip? Najednou odněkud vyčaruje růži nebo tulipán, karafiát nebo narcisku. Stačí jedna.
A jediná kytka se schová všude, třeba i pod svetrem. Jenže nežertoval. Vybuchla jsem jako sopka: „To nemyslíš vážně! Všechny holky, co znám, dostaly kytky nebo bonbony!“ Zoufale se šacoval. V kapse našel zapomenutou hašlerku. Myslel to vážně.
Vzala jsem si ji, hodila na zem a dupala po ní. Pak jsem se se slovy „Tak to je konec!“ otočila na podpatku a odcházela.
Kytice na usmířenou
Dnes dává můj muž tenhle příběh k dobru na MDŽ i jindy, všichni ho slyšeli už stokrát. Žádný konec samozřejmě nebyl. Utíkal domů, rozbil prasátko a koupil mi deset růží. Tak velikou a drahou kytici žádná z mých kolegyň ani zákaznic nedostala.
Dobře, že to udělal, že to nevzdal. To bychom se ošidili o všechny ty krásné roky, co následovaly, o děti i o vnoučata.
Eva J. (65), severní Morava