Loni jsme se s kamarádkami vydaly na výlet do Branišovského lesa. Těšily jsme se na společné pohodové odpoledne. Domů jsme se však vrátily plné strachu a s pocity šílenství. V červenci loňského roku jsme s Janou a Ivanou trávily dovolenou v jižních Čechách. Jezdily jsme po výletech, které nám byly doporučeny. Mezi nimi byl právě i Branišovský les. Jelikož se nachází poblíž Českých Budějovic, kd

Říká se, že duše lidí bývají připoutané k místům, kde opustily svět. Z matčiny strany jsem měla příbuzné na východním Slovensku. Komunikovala jsem s nimi spíše na dálku. Jednoho dne mi zavolali, že zemřela moje vzdálená teta a přáli si, abych přijela na pohřeb. Jela jsem autem tam i zpátky. Na zpáteční cestě jsem si udělala plánovanou přestávku a přespala v jednom penzionu poblíž hranic. Nejprve

S Lubošem nám bylo tehdy sedmnáct let a byli jsme do sebe zamilovaní až po uši. Svatbu jsme v plánu neměli, chtěli jsme si ještě užívat, ale jak už to tak bývá, život se našimi plány neřídí. Nedávno jsem tento příběh vyprávěla své pravnučce Elišce, kterou zajímalo, jak a kde jsme se s jejím pradědečkem seznámili. Došlo k tomu už před více než padesáti lety, přesto to mám stále v paměti. Stěh

Na každé legendě nebo pověsti je něco pravdivého. Odhalíme to často až po letech. Cestu lesem přes kopec z naší vesnice do té sousední jsem znala nazpaměť. Byla jsem prostě místní a i když jsem nějaký čas později strávila ve městě, ve zralém věku jsem se s manželem nastěhovala do svého rodného domu. Já jsem dělala účetnictví na dálku, Robert měl živnostenský list na opravy domácích spotřebičů a p

Mužská ješitnost a samolibost dokáže udělat v životě druhých velké problémy! Na střední škole se mnou do třídy chodili mimo jiné dva kluci. První z nich se jmenoval Kamil, pocházel z „lepší“ rodiny a hodně spolužaček by si bývalo přálo, aby se stal jejich přítelem. Druhý se jmenoval Hynek, byl celkem obyčejný, ale slušný a zdálo se, že má na slečny spíš smůlu. V mládí bývá člověk dost povrchní. N

Na loďce jsme dopluli k příjemné louce u lesa. Postavili jsme stan , abychom přespali. V noci nás ale vzbudil podivný zpěv. Nad pasekou se vznášela mlžná zjevení. Bylo to před dvaceti lety, já a manžel jsme byli nadšenými vodáky a také jsme se na jednom takovém výletě potkali. Vzali jsme se po třech letech a narodili se nám rychle za sebou dvě krásné děti. Když bylo staršímu tři a mladší necelé d

Život na vesnici jsem nesnášela. Proto jsem nebyla ani na jednom třídním srazu. Pozdě mi je líto, že některé spolužáky už nikdy neuvidím. Čas zpátky nevrátím. Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě dokážu. To byl pro mě největší motor k tomu se dobře učit a utéct do  Prahy. Vdala jsem se až kolem pětatřiceti a pořídila si jediné dítě se svým o patnáct let starším kolegou. Svou rod

Není to nic příjemného, a řekla bych, že pro psychicky slabé jedince je to traumatické. Já si na to ale zvykla. Mělo to své velké výhody. Nikdy jsem netušila, že bych mohla být magnetem pro duchy a že bych snad mohla v sobě nějakého mít. Jednoho ducha jsem ale v sobě nosila už od svých čtyř let. Dozvěděla jsem se to ve svých sedmnácti letech při návštěvě maminčiny známé, která dělala tajně seance

Myslím si, že dokážu vyjít s každým. Před časem jsem ale díky nové kolegyni zjistila, že to vždycky nejde. Musela jsem na ni použít pořádnou podpásovku. Když nastoupila Aneta k nám do kanceláře, vypadalo to, že perfektně zapadne. Už po měsíci jsem si ale všimla, že se za jejím kamarádským chováním skrývá plán, jak přehodit co nejvíc práce na ostatní. Když jí došlo, že jsem jí prokoukla, její přát

Na nemocné místo si přikládala kočku a do králíkáren přidávala morčata jako prevenci proti králičím nemocím. Její rady byly nad zlato. Prababička se jmenovala Emilka a byla věhlasnou babkou bylinkářkou, která znala nejen léčivky, ale i mnohé rady, jak si poradit s nemocí nebo dokonce s duchy. Pamatuji si, jak si nechala olizovat neohebné prsty psem Alíkem. Vždycky mi říkala: „Alenko, zvířátka n