Na každé legendě nebo pověsti je něco pravdivého. Odhalíme to často až po letech.
Cestu lesem přes kopec z naší vesnice do té sousední jsem znala nazpaměť. Byla jsem prostě místní a i když jsem nějaký čas později strávila ve městě, ve zralém věku jsem se s manželem nastěhovala do svého rodného domu.
Já jsem dělala účetnictví na dálku, Robert měl živnostenský list na opravy domácích spotřebičů a pro tyto práce jsme si mohli dovolit klidné vesnické zázemí, zvlášť poté, co se oženil náš jediný syn.
Myslela jsem, že je to jen pověst
O bludném kameni, který se údajně měl skrývat v lese nad vesnicí, jsem samozřejmě slýchala celý život nejrůznější legendy a příběhy, tak jako každý v okolí. Jako děti jsme po tajemném černém nerostu, skrývajícím se zrádně vedle pěšiny, pátrali, ale marně.
Stejně jako většina lidí jsem si myslela, že jde jen o takovou místní pověst, i když některé ty historky byly docela hrůzostrašné.
Říkalo se, že kdo na bludný kámen vstoupí, už se nikdy nedostane z lesa ven a o jeho vyčerpané a mrtvé tělo se pak postarají divoká zvířata. Jednou, když mi bylo asi čtrnáct let, opravdu zmizela nějaká stará paní ze sousední vesnice.
Ačkoliv dobrovolníci ve spolupráci s policií pročesali celý les, nenašli jí. Její zmizení se nikdy neobjasnilo a jen přiživilo spekulace o bludném kameni. Na ten ale nenarazil ani žádný člověk z těch, kteří po ztracené stařence pátrali.
Zůstala jsem v šoku stát!
Loni v létě jsem se vydala na návštěvu za kamarádkou, která v sousední vesnici bydlela. Chodila jsem za ní pravidelně. Když bylo hezky, šla jsem ty čtyři kilometry přes kopec pěšky, když pršelo nebo mrzlo, jezdila jsem autem.
Tentokrát jsem tedy zamyšleně kráčela po lesní cestičce. Mohla jsem tam jít poslepu, tak dobře jsem trasu znala. Proto mě překvapilo, když jsem si uprostřed lesa povšimla, že od té hlavní pěšiny se větví ještě jedna, napůl zarostlá.
Nikdy předtím jsem ji nespatřila nebo si neuvědomila, že se tam nachází. Probudilo to ve mně zvědavost. Nikam jsem nespěchala, tak jsem se vydala onu odbočku prozkoumat. Po několika metrech jsem v šoku stát.
Nebylo pochyb o tom, že se dívám na ten pověstný bludný kámen. Byl celý černý, zasazený v půdě a na jeho povrchu byly jakési tajemné znaky. Najednou jsem zase byla tou malou holkou, která kámen v lese hledala. Šok vystřídalo nadšení.
Pak jsem dostala šílený nápad. Rozhodla jsem se na kámen šlápnout a zjistit, jaké budou následky!
Neexistovala cesta ven!
Nejprve to vypadalo, že se vlastně nic nestalo. Ještě chvíli jsem si svůj objev vychutnávala a pak jsem se chtěla vrátit na hlavní pěšinu a pokračovat za kamarádkou, abych se jí pochlubila. Už za chvilku jsem ale pochopila, že pověsti zřejmě nelhaly.
Zpáteční cesta mě vedla někam úplně jinam a nakonec skončila u neproniknutelného křoví. Otočila jsem se a už zneklidněná spěchala na druhou stranu, v domnění, že jsem hlavní pěšinu minula.
Doufala jsem, že se dostanu alespoň zpátky k tomu kameni jako orientačnímu bodu. Ten už jsem ale bohužel nenašla. Po pár minutách chůze jsem se ocitla opět na konci cesty, kde začínalo husté pichlavé houští. Začala jsem panikařit.
Ať jsem dělala cokoliv, ať jsem se vydala na kteroukoliv stranu, les mě odmítal pustit dál! Nevím, jak dlouho jsem takhle marně bloudila, ale nakonec jsem úplně vyčerpaná klesla na zem. V duchu jsem prosila za odpuštění kvůli své nerozvážnosti.
Na chvilku jsem usnula. Jakmile jsem znovu otevřela oči, nechtělo se mi věřit tomu, co vidím. Byla jsem zpátky na cestě, kterou jsem znala. Za kamarádkou jsem toho dne už nešla, vrátila jsem se a prožívala neskutečné štěstí, že zase vidím rodný dům.
Když jsem pak Robertovi i dalším lidem o svém zážitku vyprávěla, nikdo mi samozřejmě nevěřil.
Petra V. (52), Vysočina
