Není to nic příjemného, a řekla bych, že pro psychicky slabé jedince je to traumatické. Já si na to ale zvykla. Mělo to své velké výhody.
Nikdy jsem netušila, že bych mohla být magnetem pro duchy a že bych snad mohla v sobě nějakého mít. Jednoho ducha jsem ale v sobě nosila už od svých čtyř let. Dozvěděla jsem se to ve svých sedmnácti letech při návštěvě maminčiny známé, která dělala tajně seance. Za minulého režimu se takové věci nesměly, tak se o tom běžně nemluvilo a já netušila, že je Bartůńková čarodějnice. Maminka ale ano a přišla za touto paní právě proto, že se jí na mém chování něco nezdálo. Ta žena mi byla krajně nepříjemná. Prohlížela si mě těma svýma pronikavýma očima a já se v duši třásla vzteky. A pak zničehonic vyzvala ducha ve mně, aby promluvil, Nemohla jsem najednou ze sebe vydat ani hlásku. Ústa jsem měla sevřená a cítila jsem, že mě v té chvíli ovládá někdo jiný. Pak jsem začala hystericky křičet a chtěla tu babu uškrtit. Vůbec jsem nebyla schopna ovládat svá slova a činy.
Ovládla mě zoufalost
Vlastníma očima jsem viděla sebe jako vyhublou ženu, plnou zoufalství. Jmenovala jsem se Katty a žila jsem na severu Německa. Můj muž zemřel a mně zbylo na starosti pět dětí. Chodily žebrat a já dřela u sedláka za směšnou mzdu. Když mí jednou nezaplatil, v hádce jsem ho bodla do panděra vidlemi. Zavřeli mě a moje děti zůstaly na pospas osudu. Katty ve vězení zemřela. Proto se nikdy nedokázala dostat na druhou stranu, aby mohla pokračovat dále. Hledala si těla malých dětí, aby v nich pak přebývala a pomáhala jim a chránila je, jako by to byly její děti. Musím říct, že se mi opravdu v dětství stalo několik zvláštních věcí. Dokonce jedna učitelka, která mě neměla ráda a šikanovala mě, spadla po jednom takovém výstupu ze schodů a zlomila si nohu. Byla jsem tehdy šťastná, že dva měsíce nechodila do školy a měli jsme místo ní učitele, který byl na mě hodný.
Stýskalo se mi po ní
Maminčina známá s duchem té ženy dlouho hovořila, já si z toho moc nepamatuju, jako by moje vědomí bylo kamsi zatlačeno. Maminka mi to pak všech no líčila. Prý jsem dokonce změnila hlas a hovořila německy, což jsem neuměla. Odbornice na duchy ale byla sudetská Němka, tak přešla plynule do hovoru v tomto jazyce. Rozhovor nakonec probíhal celkem v klidu. Po dlouhém přemlouvání se podařilo ducha osvobodit a jeho nešťastná duše odešla do světla. A já byla konečně svobodná. Bylo to ale, jako bych ztratila kus sebe. Najednou jsem byla sama a cítila v duši prázdno. Celé dva roky jsem se s tou ztrátou vyrovnávala. Pak se mi stalo ještě několik zážitků s duchy, ovšem to už jsem hned poznala a nechala je s pomocí odborníků rychle odejít. Duchové tu žijí s námi. Možná díky nim mám i určitou schopnost předvídat smrt a nebezpečí. Objevila jsem ji náhodou při cestách v Bulharsku, kdy mě místní ženy přemluvily, abych zkusila vykládat karty, že by mi to určitě šlo. Byla jsem překvapená, jak mi to vycházelo. Tato schopnost je velký dar, ale je také velmi traumatizující vědět, co bude, a nemoci s tím udělat vůbec nic…
Renata (46), Otrokovice
