Byly jsme jako dvě otrokyně. Starost o domácnost, manžela, dospělé děti, které se ne a ne odstěhovat. Společný osud nás spojil a my si řekly dost! Kdysi jsme s manželem bydleli v malém panelákovém bytě spolu s třemi dětmi. Zakopávali jsme o sebe na každém kroku a neuplynul den, kdy bychom nezatoužili po nějakém lepším a hlavně větším bydlení. Za několik let nám spadlo do klína samo a zadarmo. Ma

Moje babička byla kouzelná bytost s velkým srdcem a otevřenou náručí. Jak jsem ji mohla tak zklamat a využívat její dobroty? Žila na venkově v malém domku. Byla vždycky usměvavá, říkala nám ,,koťátka", napekla spoustu dobrot a hrála s námi Prší a Člověče nezlob se. Často jsme s ní podnikali výpravy do lesa, kde nás učila znát bylinky a stromy, ptáčky a zvířátka. Také pro nás vymýšlela dobrodružn

Nebylo pro mě snadné najít po rozvodu muže, se kterým by se dalo dlouhodobě žít. Takového, který by mě bral se všemi klady i zápory. Bylo mi čtyřicet osm let. Dceru jsem měla dospělou a vdanou, bydlela se svým manželem poměrně daleko ode mě. Často jsem trpěla pocitem samoty a beznaděje. Sympatický spolucestující Občas jsem jezdila na pracovní cesty, většinou jednodenní. Byl zrovna nevlí

Náš sedmiletý vnouček Jiřík nás letos zaskočil svým přáním, žádný dárek pod stromeček prý nechce! Je to normální? Jiřík je nejstarší z našich tří vnoučků a loňské Vánoce začal mít silné pochybnosti ohledně Ježíška. Dopadlo to totiž tak, že byl po rozbalení dárků velmi zklamaný, protože nedostal auto, které si přál. Ne že bychom mu jeho přání nechtěli splnit, ale on ho nenapsal do dopisu Ježíško

Vypadalo to, že náš vztah spěje pozvolna ke svému konci. Proto jsem byla připravená na nejhorší. Místo rozchodu přede mě ale Tomáš poklekl a požádal mě, abych si ho vzala. Před třemi lety jsem zdědila byt po babičce. Byla jsem jí neskonale vděčná. Konečně jsem mohla přestat vyhazovat peníze za pronájem bytu v centru města. Byt to byl sice krásný, ale každý měsíc spolkl skoro polovinu mého platu.

Ublížit starému člověku není složité. Lidé, kteří toho mají hodně za sebou jsou křehcí a často je dokážou zlomit i úplné drobnosti. Najdou se i tací, kteří toho klidně zneužijí.
 S bratrem Jirkou jsme měli hezké a šťastné dětství. Naši rodiče byli pohodoví, bylo nám s nimi fajn a nikdy jsme se nenudili. Jenže někdy mají pohádky špatný konec. Když mi bylo čtrnáct a bratrovi deset, zahynuli při a

Člověk nemá nikdy posuzovat druhé, když sám neví, jak by se v danou chvíli zachoval. Stydím se za to, co jsem v panické hrůze udělala. Bylo kolem sedmé hodiny večerní, s vypětím sil jsem se vracela autem z práce domů. Měla jsem uzávěrku a děti hlídala tchyně. Ten den jsem byla opravdu hodně vyčerpaná a venku poprchávalo. Cesta ubíhala pomalu a já se hrozně těšila, až budu doma. Chtěla jsem svým d

Na tu služební cestu jsem vyrazila vlakem, do letadla by mě nikdo nedostal. Cesta zpátky domů se ale nečekaně zkomplikovala… Vždycky jsem trpěla panickou hrůzou z létání. Myslím, že jsme to měli v rodině, protože strachem z výšek trpěl i můj otec a babička, jeho matka. Prvně jsem propadla záchvatu hysterie v šesté třídě, když jsme na školním výletě museli vyšlapat na rozhlednu. Nic strašlivějšího

Toužila jsem po životě v přírodě, ale při něm jsem zjistila, že civilizace má přece jen něco do sebe. Teď už jsem ze snů vyléčená. Jako typické městské dítě jsem měla o životě v přírodě zkreslené představy, protože jsem ho znala jen z letních táborů, vyprávění babičky a z řídkých návštěv své tety z jižní Moravy. O to víc jsem po romantickém venkovském životě toužila. Tyto mé touhy neustaly ani po

Moje matka se bála, že zůstanu na ocet, a tak se rozhodla, že vezme můj osud do vlastních rukou. Bylo mi čtyřicet jedna let. Lidé mi hádali o deset méně, ale co to bylo platné? Před dvěma lety mě opustil přítel, se kterým jsme plánovali svatbu. On ten plán vlastně uskutečnil, jen bohužel s někým jiným. A tak jsem byla najednou úplně sama ve věku, kdy moje vrstevnice žily čilým rodinným životem. N