Nikdy by mě nenapadlo, jak trýznivé může být, když neznáte svou rodinnou minulost. Dlouho jsem s tím žila bez větších potíží, dokud neumřela mamka.
Vlak ujíždí docela rychle krajinou. Koukám z okýnka a snažím se představit, jak to všechno bude, až dojedu do svého dnešního cíle. Bude tam na mě někdo v tom zcela cizím městě v cizí zemi čekat? Mám strach, jedu do neznáma. Ale také jsem plná očekávání z toho úžasného setkání. Pokud se tedy uskuteční.
Byla jsem ještě mimino
Měla jsem o tři roky staršího bratra. Bohužel jsem si ho moc neužila. Nebyl mi ještě ani rok, když mámě sociálka mého bratra odebrala a dala ho do dětského domova. Máma se brzy zřekla i mě a já šla do pěstounské péče. Nic z toho si samozřejmě nepamatuju, ale mí pěstouni mi to časem vyprávěli. Ale vlastně dlouho jsem nic nevěděla. A mám trochu rozporuplné pocity. Bylo třeba znát pravdu? Mohla jsem přece žít v naprostém klidu a nevědomosti. Jenže svou minulost je třeba znát.
Krásné dětství
Dlouho jsem žila v domnění, že mí pěstouni, jsou mí rodiče. Měla jsem díky nim krásné dětství. Jen matně se mi ve vzpomínkách objevovala paní, vysoká, černovlasá, která často křičela. Bála jsem sejí, byly mi teprve necelé tři roky. A ta paní se na mě pořád jen zlobila. Pak přišla „moje maminka“ a vše se změnilo. Měla jsem svůj pokojíček, spoustu hraček a milující rodiče. Vážně, nic mi nechybělo. S rodiči jsem vycházela moc dobře a opravdu je milovala a miluju dodnes.
Obrovský šok
Pak ovšem přišla ta chvíle, kdy mi maminka musela říct pravdu. Tehdy jsem nechápala, proč to udělala. Nestála jsem o její oznámení, že nejsem její, ale někoho jiného. Dnes už vím, že mi to říct prostě musela, že jsem měla i já na takovou pravdu plné právo. Tehdy z toho byl ale velký třesk. Stáhla jsem se do sebe a na rodiče se zlobila. Byli z toho nešťastní a mě chvíli trvalo, než jsem vše dostatečně pochopila.
Nastalo velké pátrání
Když mě přešel vztek, uvědomila jsem si, že bych vlastně docela chtěla vědět, kdo je moje vlastní máma, táta a jestli nemám nějaké sourozence. Moje pěstounská maminka toho moc nevěděla. Znala jen údaje o mé matce. Tehdy jsem teprve zjistila, že moje máma byla alkoholička, která se o mě nedokázala starat, víc nic. Přes úřady se mi ji však nakonec podařilo najít.
Setkání plné emocí
Matku jsem navštívila v ústavu pro dlouhodobě nemocné. Cítila jsem potřebu vyčítat a klást nepříjemné otázky, ale když jsem uviděla tu na kost vyhublou, mnohem starší vypadající trosku v posteli, přešla mě veškerá odvaha. Ta paní byla už na konci své cesty, ale na mě si dobře pamatovala. Také na nějakého Martina, který prý byl mým bratrem. O otci mi ale nedokázala nic říct, prý neví, kdo to byl, že si to nepamatuje. Než si stačila vzpomenout, bohužel zemřela.
Měla jsem jiné starosti
Po této události jsem s pátráním po své rodině na dost dlouhou dobu přestala. Vdala jsem se, měla vlastní děti a také jsem se musela starat o své pěstouny, mé drahé rodiče, kterým přestávalo sloužit zdraví. Ale kdesi uvnitř mě stále neopouštěla myšlenka na to, kdo je tem můj bratr Martin a kdo byl můj otec. Tak jsem se i za pomoci svých dětí pustila znovu do pátrání. Bratra Martina jsme nakonec objevili až v Maďarsku, kam teď za ním mířím. Čeká nás první setkání a třeba bude také znát našeho otce.
Věra D. (52), Znojmo
