Manželovo mrzoutství a sekýrování jsem snášela dlouhé roky. Teprve dcera mi otevřela oči a domluvila mi. Díky ní mohu být opět spokojená!

Vdávala jsme se v osmnácti a nikdy nebyla manželovi nevěrná. Bohužel, to samé se o něm říct nedá. S tím, že je mi občas nevěrný, se ani nenamáhal tajit. Prý, mužští jsou lovci, s tím se nedá nic dělat!

Myšlenky na rozvod mě sice napadaly, ale vždycky jsem je zaplašila. Kvůli dětem a také kvůli sobě a svému pohodlí. Zůstala jsem s manželem kvůli klidu a pohodlí nás všech. Slušně vydělával a nic hrozného nám nedělal. Ale ani nic tak úchvatného, abych ho někdy, bůh ví jak, milovala.

Začala jsem číst, klidně celou noc

Navenek jsme vždycky působili jako slušná a láskyplná rodina. Jenže, dovnitř nikdo nevidí! Když dcera i syn odrostli a my zůstali samotní, nic se nezměnilo. On prostě vegetoval doma, aniž by se nějak omezoval.

A já obstarávala rodinu a nově získaný čas, kdy jsem nemusela pořád jen vařit a prát, vyplnila četbou. Knížky se mi staly mojí vášní. Začala jsem chodit nejen do knihovny, ale pořídila jsem si i čtečku, která mi dělala obrovskou službu hlavně večer.

Už jsem neměla nejlepší zrak a ve čtečce jsem si mohla zvětšit písmenka. Mohla jsem tak číst klidně celou noc, což jsem taky kvůli nespavosti občas i udělala. Ráno jsme šla do práce jako mátoha.

„Co to prosím tě v noci vyvádíš?“ smály se mi kolegyně a naznačovaly, že snad někoho mám. Milence!

Manžel vyčítal

Schválně jsme jim vždycky řekla, jakého chlapa jsem zrovna ulovila. Vraha, detektiva či nějakou z jiných hlavních postav mých milovaných knížek. Ony napjatě poslouchaly a potom dokonce prosily, abych jim knížku půjčila či příběh ve čtečce poslala.

Jiný názor měl můj muž. „Podívej se, jak vypadáš! Máš kruhy pod očima jako nějaká sova!“ útočil na mě. Mohlo mu to být jedno, co dělám, ale on snad jakoby žárlil, že má konečně jen něco svého! „Není už večeře?

Místo toho svého čtení jsi mohla nakoupit…“ vyčítal mi a neustále hledal záminky, aby mi vynadal. Krčila jsem rameny, bylo to sice nepříjemné, ale co jsem měla dělat? Jednou byla přítomna takové malé scéně moje dcera. Odjakživa se s tátou hádala.

Skoro to vypadalo, jako by ho neměla vůbec ráda, ale nikdy jsme to pořádně spolu neprobraly. Nechtěla jsem vědět, co ke svému otci vlastně cítí. No, brzy jsem se to měla dozvědět.

Dcera nám nastavila zrcadlo

„Co tady na mámu řveš? Proč nenakoupíš sám? A neuvaříš? Co si vůbec o sobě myslíš?“ vyjela na něho a já málem zůstala koukat s pusou dokořán. Manžel ostatně taky. Nikdy svoji dceru takhle rozzlobenou neviděl.

Pustili se do sebe a nemínili nechat toho druhého vyhrát. Dcera mu vyčetla během chvíle snad všechno, co se událo od doby, kdy nabrala paměť. Křivdy z dětství i to, jak jsem po večerech plakala. Na všechno si pamatovala!

Nakonec se dcera, rudá a zborcená potem, otočila na mě: „Nechápu, proč si to necháváš líbit! Tolik let! Proč od táty neodejdeš! Máš navíc, než se nechat týrat takovýmhle…!“ Větu raději nedořekla a bouchla dveřmi.

Stáli jsme s manželem v předsíni a byli oba úplně šokovaní. Takovou jsme naši milou a vždycky tichou dceru neznali! A také jsme oba přemýšleli o tom, co nám řekla. Měla pravdu! Ve všem! Nastavila nám strašlivé zrcadlo!

Odjela jsem trucovat k sestře

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem usedla ke kuchyňskému stolu a nedala vařit ani vodu na kávu. Manžel mi ji za chvíli podal. Dokonce i se šlehačkou! Bylo to snad poprvé v životě. Překvapeně jsem se na něho zadívala.

Ve tváři měl úplně jiný výraz, než jaký měl doposud. Bylo vidět, že nebere dceřina slova ne lehkou váhu. „Ty, Evo, možná bychom měli začít dělat něco jinak. Takhle už to dál nejde!“ řekl a pohladil mě po ruce. On! No to bych nečekala ani ve snu.

Mě ale jeho gesto nedojalo. Po tom všem…Zvedla jsem a oznámila, že se balím. Odjela jsem k sestře, kterou mi zakazoval vídat. Ne, že by proti ní něco měl. Skoro ji neznal. Ale chyběla bych doma, já služka. A tak jsem si užila dovolenou u sestry.

Vybrala jsem si jí celou a potom ještě měsíc neplaceného volna. Proč ne, nikoho mimo sebe jsem už živit nemusela.

Dala jsem mu poslední šanci

Svému muži jsem ani nezavolala. Přemýšlela jsem o rozvodu, o svobodě a o tom, co všechno bych mohla…Cestovat, užívat si nebo najít nějakou spřízněnou duši. Sestra mě v mém odhodlání podporovala. Dokonce mě lákala, ať u ní zůstanu. Byla vdova a místa měla dost.

„Nevím, rozmyslím se. Zjistím doma, co je nového!“ zněla moje odpověď a já se s lehkou nechutí odhodlala jet domů. Zde na mě čekalo překvapení. Ne, že by byl byt vymalovaný nebo nově zařízený. To ne. Ale manžel se změnil k nepoznání.

Nakoupil jídlo, uvařil večeři. Ve váze měl pro mě přichystanou kytku. A obletoval mě, jako zamilovaný mladíček. Prý všeho lituje. Chtěl poslední šanci. Tak ji dostal. Kvůli mojí zvědavosti a také pohodlnosti něco měnit. Ale tentokrát se mi to vyplatilo. Díky dceři!

Eva N. (56), Nelahozeves