Rány, které jsem dostávala od života, přicházely postupně. Nejprve jsem se rozešla s Tadeášem. Přišlo to poměrně rychle a nečekaně.
Jeden týden jsme ještě byli snad nejzamilovanější dvojice pod sluncem, další týden se v našem vztahu objevily mráčky, související s Tadeášovými problémy doma i v práci. Neměl na mě příliš náladu ani čas a já to nedokázala respektovat a dát najevo trpělivost. Zákonitě pak došlo k tomu, že se Tadeáš cítil zklamaný a náš vztah ukončil.
Bez lásky, bez práce
Nesla jsem to těžce. Ze všech kluků, se kterými jsem kdy chodila, mi právě on byl nejbližší a dovedla jsem si představit, že jednou spolu budeme pořád. Než jsem se pořádně stačila vzpamatovat z rány do srdíčka, přišly další nepříjemné události. Ve firmě, kde jsem pracovala, se rozhodli snížit stav zaměstnanců. Dozvěděla jsem se, že já budu jednou z těch, které to postihne. Sehnat práci nebylo zrovna jednoduché a moc jsem si vážila toho, že se mi to před časem podařilo. Nyní jsem o ni měla přijít. Znamenalo to konec samostatnosti a finanční nejistotu. Abych se opět nastěhovala zpátky k rodičům, na to nebylo ani pomyšlení. Jenže pokud nebudu mít práci, nebudu mít ani na nájem – a kam tedy půjdu?
Chtěla jsem od všeho utéct
Do ukončení pracovního poměru ještě pár týdnů zbývalo. Obcházela jsem nejrůznější pracovní nabídky, ale nikde jsem neměla štěstí. Čím rychleji se blížila hrozba nezaměstnanosti, tím více jsem propadala panice. Budu sama, bez práce a na ulici. To je kombinace zralá opravdu na blázinec. Začala jsem přemýšlet o radikální změně života. Jednou z možností, jak vše vyřešit, bylo i stěhování. A tak jsem se začala zajímat o možnosti, jaké skýtalo hlavní město. Pročítala jsem inzeráty jak na práci, tak na podnájmy. Nemohla jsem se dopočítat.
Byla jsem bezradná
Čím dál více jsem podléhala apatii. Činorodost se ukazovala k ničemu. Pasivně jsem očekávala, až se všechny katastrofy dovrší. Poprosila jsem rodiče o peníze na nájem, alespoň na jeden měsíc, ale sami neměli. A abych dostala půjčku od nějaké instituce, k tomu jsem nesplňovala základní předpoklad: končila mi výpovědní lhůta. Naši mi sice nabízeli, že nějaký čas mohu v nejhorším přespávat u nich v bytě, ale tak maximálně na chodbě. Jinam bych se nevešla.
Neviděla jsem východisko
Poté, co jsem své domácí oznámila, že budu muset končit s podnájmem, protože nemám peníze, začala jsem si balit věci. Byla jsem na samém prahu zoufalství. Netušila jsem, co bude zítra, natož pak za týden, za měsíc… Přiznávám, že jsem měla hodně černé myšlenky, i ty nejčernější. A pak, v den, kdy jsem seděla na sbaleném kufru ve vyklizeném bytu a hleděla do prázdné stěny před sebou, zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jsem – a tam stál Tadeáš.
Zázraky se přece jen dějí
Překvapeně zůstal stát, když viděl, jak to uvnitř vypadá. „Ty se stěhuješ?“ divil se. Popravdě jsem mu řekla, jak jsem na tom. „Neblázni, já ten nájem zaplatím,“ uklidňoval mě a pak mě pevně objal. „Moc se mi po tobě stýskalo a vidím, že jsem přišel v pravý čas. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak hloupě jsme se rozešli. Došlo mi, že my dva patříme k sobě. A teď jsem tady a chci být zase s tebou.“ Nikdy předtím jsem moc nevěřila na zázraky. Ale ve chvíli, kdy jsme se s Tadeášem líbali a objímali uprostřed mého vyklizeného podnájmu, můj postoj k zázrakům se změnil. A když Tadeáš řekl, že odteď už bude všechno dobré, věřila jsem mu…
Radka L. (54), Mělník
