Od života jsem dostala pořádně naložíno. Snažím se to unést, ale dost často mi to nejde.

Ještě před deseti minutami jsem si byla docela jistá, že se vše konečně obrací k lepšímu. Ale jen co se za mnou kamarádkou zavřely dveře mého bytu, opět v tom lítám. Strašlivé deprese, strach z toho, co bude dál, bolest, lítost, vztek, zoufalství.

Jen těžko se tyto stavy popisují někomu, kdo to nezažil. Jenže já dlouho žila docela normální a poklidný život, když pak mě smetla až na úplné dno hotová tsunami šílených událostí. Začalo to úmrtím otce.

Tatínek a jeho dluhy

Po smrti mé matky, která bohužel odešla velmi předčasně, zůstal otec sám. Byl drobný podnikatel, kterému se celkem dařilo. Alespoň jsme si to všichni mysleli.

Teprve, když před dvěma roky zemřel nás čekalo velké překvapení v podobě dost velkých dluhů, které tím svým podnikáním nadělal. Nedokázala jsem se zříct dědictví po otci, jak mi to radili všichni, včetně manžela.

Chápala jsem jako povinnost, že otcovy dluhy, které tu po sobě zanechal splatím za něj. Byl to přece můj táta, moje rodina, byla to jeho pověst a čest, co byla ve hře.

Doufala jsem, že to zvládnu

V té době jsem ještě pracovala,vyjednala jsem si proto splátkový kalendář a doufala, že tátovy dluhy brzy umořím. Měla jsem i radost z toho, že jsme díky přijetí dědictví nepřišli o naši chatičku.

Rodiče ji kdysi vystavěli vlastníma rukama, já tam prožila mnoho víkendů a prázdnin jako malá a pak i s dětmi Teď jsem se těšila, jak tam budeme s manželem i s vnoučaty zase jezdit. Doufala jsem, že to všechno zvládnu, ale potkala nás hrozná tragédie.

Byla to otcova vina

Byl to krásné letní odpoledne. Začínal víkend a my se s manželem těšili na chatu. Byla tam už naše dcera Hedvika s malým vnoučkem. Už jsem se jich nemohla dočkat. Bohužel krásný den se zvrtl v naprostý děs. Potemněl celý můj svět jednou provždy.

Dlouhá léta nečištěného komínu v noci chytla naše dřevěná chata. Shořela na prach a zemřela v ní i moje dcera s vnukem. Byla to neskutečná hrůza. Hrůza k nepřežití. Nebyla jsem schopná vůbec normálně fungovat.

Následky se dostavily

Za půl roku po této události jsem jednoho dnes cestou domů z práce na ulici omdlela. Dostala jsem se díky tomu do rukou lékařů a podstoupila postupně několik vyšetření. Diagnoza nebyla příliš veselá. Měla jsem rakovinu dělohy a musela jsem na operaci.

Tak to je vážně konec, pomyslela jsem si tehdy, jenže to byl teprve začátek, což jsem netušila.

Manžel práskl do bot

Z nemocnice jsem se vrátila úplně zničená. Už jsem si vůbec nepřipadala jako žena. Navíc mě ještě čekala dlouhá léčba. Postupně mi vypadávaly vlasy. Snažila jsem se ještě při tom všem chodit poctivě do práce, ale prostě to nešlo. Nakonec jsme vyhodili.

Bylo to pro mě kruté, ale docela je chápu. Jen jsem tam v té době zacláněla nějakému schopnému pracovníkovi. Jenže pro mě to byla jen další tragédie. Bez zaměstnání jsem neměla šanci dál splácet tátovi dluhy. Byla jsem ve stále horší životní situaci.

A právě v té chvíli můj manžel sbalil kufry a oznámil mi, že už má všeho dost a odchází.

Cesta z nejhoršího

Bylo to pro mě obrovské zklamání. Takovou zbabělost a podlost jsem od člověka, kterého jsem milovala a se kterým jsem žila přes třicet let vážně nečekala. Hrozně mě to zaskočilo a ještě víc bolelo. Potřebovala jsem nějakou oporu,podporu a pomoc.

Kdo mi ji má dát, když ne nejbližší člověk. Z dětí mi zůstala starší dcera. Ta ale žije se svým partnerem v jižní Americe. Ve spojení jsme ponejvíc přes internet. Tu jsem rozhodně nechtěla zatěžovat svými problémy.

Uvědomila jsem si, že musím začít o život bojovat jen sama za sebe. To mi pomohlo odpíchnout se od samého dna. Alespoň na chvíli.

Krok za krokem

Začala jsem své potíže řešit postupně. Pomocnou ruku mi nakonec nabídla moje kamarádka. Vyznala se mnohem lépe v různých právnických kličkách a předpisech. Podařilo se nám vyřešit otázku kolem dluhů a také mé bydlení.

Z velkého bytu jsem se nastěhovala jsem se ocitla v sociálním bydlení v malé garsonce. Jsem za ni ale nesmírně vděčná. S kamarádkou jsme vyřídily i můj důchod. Takže to nejdůležitější pro život tu je. Mám kde bydlet a peníze, abych mohla přežít. Teď se ještě uzdravit a zůstat na živu.

Snažím se, ale nejde to

Kamarádka mě sice drží nad vodou. Ale moje odhodlání žít vydrží vždy jen, když ji mám u sebe. Samota je pro mě vstupem do mých neovladatelných depresivních pocitů. Vím například, že bych měla konečně odpustit sobě i ostatním. Ale nemůžu. Je tu pořád to kdyby.

Kdyby se můj otec nezadlužil, nemusela jsem být tak chudá, kdyby pravidelně dbal na revizi komínů, mohla moje dcera s vnukem žít. A co já? Kdybych neonemocněla, kdybych s dcerou jela na chatu společně, kdybych byla vlídnější na manžela, třeba by mě neopustil.

Už dokonce života budu řešit věčná kdyby. Ale to mi rozhodně v ničem nepomůže.

Helena G. (62), severní Morava