Být pořád sama mě už opravdu nebavilo a tak jsem si začala hledat nějakého přítele nebo alespoň kamaráda. Našla jsem ho na místě, kde bych to vůbec nečekala – na skládce!
Mladí lidé to mají dneska těžké, ale my staří ještě těžší. Nemusíme sice spořit na byt nebo vstávat v noci k plačícím dětem, to ne. Ale zase nás všechno bolí, v práci na člověka koukají skrz prsty, jako že je už na odpis a kdo nemá manžela nebo přítele, je hrozně osamělý. Tedy alespoň já se tak cítila už dlouho. Hned jak děti odešly z domu. Chlapa jsem neměla už roky, a dokud jsem vychovávala syny, nikdy mi nescházel. Spíš naopak. Mělo to i výhody, nikomu neposluhovat a nikomu se také nepřizpůsobovat. Jenže, teď, po příchodu z práce jsem neměla co dělat. Kolegyně měly vnoučata, nebo alespoň zahrádku. Já měla jen malý byt v paneláku a bolavá kolena. Celý den jsem stála za pultem v jednom lahůdkářství a usmívala se na rozmazlené zákazníky.
Mužští byli nedostatkové zboží
„Tenhle chlebíček nechci, je oschlý! Tamtu rakvičku mi nedávejte, nevidíte, že je šišatá?“ takové a mnohé horší výtky jsem poslouchala denně a nesměla dát najevo, co si myslím. Bylo to pro mě čím dál těžší, tvářit se pozitivně a ochotně. Jenomže, kde by člověk tři roky před důchodem sháněl nějakou jinou práci. Možná tak v nějakém skladu za Prahou, ale to bych asi taky už nezvládla. Prostě, večer na mě vždycky padla depka a nemohla se jí zbavit. Nakonec jsem si usmyslela, že se musím s někým seznámit. I kdyby to byl blbec, s kterým bych jen vyplnila přebytečný volný čas! Trochu jsem se zcivilizovala, nabarvila vlasy a koupila pár kousků oblečení. A hned jsem začala lovit. Zákazníky, kolegy v práci, sousedy. Jenže, nic. Prostě vůbec nic. I inzerát jsem si podala a dokonce oslovila i nějakou seznamovací agenturu. Jenže když jsem prozradila věk, bylo mi odpovědí jen krčení ramen.
Nová šéfová byla potvora
Byla jsem odepsaná, to je jasné. V práci nám ještě navíc změnili šéfku a ta nová, taková mladá mrcha, byla hrozně přísná. Pořád nás kontrolovala a za něco peskovala. „Paní Miluše, pojedete dneska s dodávkou! Potřebujeme vyklidit sklad s obaly, má přijít kontrola z hygieny!“ poručila mi jednou už ke konci pracovní doby a do mě vjel vztek. Tak já budu ještě dělat popeláře, nebo co? Byla jsem hrozně naštvaná, ale odmlouvat jsem si netroufla. Mohla by mě vyhodit, to je jasné! A tak jsem poctivě natahala kartóny a nějaké krabice do dodávky a jela s řidičem na nějakou skládku. Tam jsem zase všechno začala tahat ven. V tom se mi za zády ozval takový výhrůžný hluboký hlas“ „Co to tady paninko děláte za bordel?“
Našla jsem si prince
Hrozně jsem se lekla. Ne že bych se bála toho chlapa, co na mě tak hartusil. Spíš toho, že budu muset všechny ty těžké věci dávat zpět do auta. Už takhle se mi dělaly mžitky před očima. Otočila jsem se, jako že se nějak domluvíme, ale on pokračoval v láteření. Potom zmlknul, chvíli mě pozoroval a nečekaně navrhnul: „Jste nějaká bledá, nechcete si dát u mě kafe?“
Hrozně mě ta nabídka překvapila a tak jsem kývla. Uvědomila jsem si, že jsem od rána vůbec nepila, natož kafe. Nebyl vůbec čas. Poslušně jsem šla za tím chlapem do jeho boudy, byla to taková ta plechová kostka. Měl ji hezky a útulně zařízenou a dokonce i kytky v květináči nescházely. Uvařil mi dobrou kávu a k ní nasypal do misky i nějaké sušenky. Moc hezky jsme si popovídali, vůbec se mi nechtělo zpátky. Líbil se mi, proč to nepřiznat. Měl prošedivělé vlasy a štíhlou postavu. Čisté rifle a pěkný svetr, prostě sexy chlap. Jako ze skládky odpadů rozhodně nevypadal!
Hned jsem si Frantu, jak se jmenoval, překřtila v duchu na Prince ze skládky. Umínila jsem si, že ho musím ulovit. Byl to ten pravý, tím jsem si byla naprosto jistá. Cítila jsem, že ani já mu nejsem lhostejná. Jen měl jednu dost podstatnou vadu. Byl totiž ženatý a podle toho, co říkal, tak za pěknou Rampepurdu. Nevařila mu ani neprala, jen ho vždycky stáhla o ten jeho nevelký plat. Jemu to nevadilo, nebyl to konfliktní typ. Tak jí šel z cesty a přespával raději v té své budce, než aby jel večer domů. Prostě tu svoji moc nemusel, ale o nějakém rozvodu samozřejmě nemluvil. Vždyť jsme se znali sotva pár hodin! Hned další den jsem za ním jela a ohromila ho čerstvě upečenými buchtami. Další den následovalo kuřátko a další vepřo knedlo. Prostě jsem ho utáhla na jídlo a nakonec ho pozvala k sobě. Co se dělo, asi nemusím vyprávět. Byl to ještě jura, vždyť mu nebylo ani šedesát! Prostě jsem si toho svého prince tak trochu přičarovala a už ho nepustila. Je můj a nikomu ho už nedám. Našla jsem si ho na skládce a tak mám na něho právo. No ne?
Miluše P. (56), Kladno
