Na hřbitov jsem chodila vždycky ráda. Bylo to místo klidu, odpočinku a krásných vzpomínek na moje milované. Pak jsem tam ale jednoho mrtvého, jak chodí mezi náhrobky, uviděla na vlastní oči.
Někdo považuje hřbitov za pochmurné a depresivní místo. Pro mě však bylo symbolem klidu a míru. Na hřbitov v našem městečku jsem chodila pravidelně už jako malá holka s babičkou. Dědeček zemřel, když mi byly pouhé dva roky, tak jsem babičku k jeho hrobu vždy každou první sobotu v měsíci doprovázela. Pokaždé jsme mu na hrob položily květiny, zapálily za něj svíčku a babička mi pak vyprávěla, jaký byl. Díky jejímu povídání jsem dědečka svým způsobem poznala.
Pravidelné návštěvy
Tento zvyk – pravidelně navštěvovat hřbitov a vzpomínat na své blízké, kteří už odešli na věčnost, u mě přetrval i do dospělosti. Rodiče mi tragicky zahynuli při autohavárii, když mi bylo necelých čtyřicet let. Od té doby jsem pravidelně, každou neděli, chodila k jejich hrobu. Občas mě doprovázel manžel nebo dcera. Povětšinou jsem ale na hřbitov chodila sama. Pokaždé jsem očistila náhrobní desku, zapálila za rodiče svíčku a pak jsem dala průchod krásným a radostným vzpomínkám. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby tu byli zase se mnou.
Podivínský muž
Před několika lety se mi však na hřbitově přihodilo něco podivného. Doteď nevím, co si o tom všem mám myslet. Bylo podzimní odpoledne roku 2010. Venku bylo pošmourno, foukalo to tam a navíc i slabě mrholilo, ale já jsem se i přesto na hřbitov vydala. Procházela jsem úzkou uličkou mezi náhrobky až dozadu, k místu, kde byli pochováni moji rodiče. Nevlídné počasí odradilo od návštěvy mnoho lidí, takže jsem skoro nikoho nepotkala. Až teprve několik metrů od místa, k němuž jsem mířila, jsem spatřila staršího vousatého muže v brýlích, který pečlivě čistil jednu náhrobní desku.
Jakoby mě neviděl
Slušně jsem dotyčného pozdravila, ale odpovědi se mi nedostalo. Napadlo mě, že mě možná neslyšel. Vypadal podivně, trochu jako bezdomovec. Pak jsem si ale všimla, že má na sobě montérky. Z toho jsem usoudila, že to bude patrně nějaký zaměstnanec hřbitova, nejspíš hrobník.
Sice jsem ho tu předtím nikdy neviděla, ale na druhou stranu jsem zdejšího hrobníka vlastně ani moc neznala. Pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem dál k hrobu mých blízkých. Na podivného hrobníka jsem už dál nemyslela. Když jsem se ale o necelou hodinu později vracela toutéž uličkou zpátky, opět jsem na muže narazila. Čistil další hrob. Znovu jsem mu řekla „dobrý den“, ale ani tentokrát mi dotyčný neodpověděl. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu a alespoň mi kývnout na pozdrav. Nevychovanec, pomyslela jsem si, a šla si dál po svých.
Něco mumlal
Při další návštěvě hřbitova jsem onoho hrobníka znovu potkala. Opět u stejných hrobů. Ze slušnosti jsem zamumlala „dobrý den“, ale už jsem ani neočekávala odpověď. O to větší bylo moje překvapení, když se muž zvedl a kývl mi na pozdrav. Pak začal něco povídat, ale nebylo mu vůbec rozumět. Jen stěží jsem zachycovala jednotlivá slova. Navíc bylo šero, takže jsem mu ani pořádně neviděla do tváře. Všimla jsem si jen, že je dost bledý. Stála jsem rozpačitě na místě a nevěděla moc, co dělat. Vybavovat se s ním, se mi vážně nechtělo. Naštěstí se zdálo, že to pochopil – najednou se odmlčel, otočil se a dál se věnoval své práci. Setkání s podivným hrobníkem mi dvakrát příjemné nebylo, proto jsem se rozhodla, že zpátky půjdu jinou uličkou, abych ho už nepotkala. Hlavou mi však vrtalo, proč ho pokaždé vidím jen u těch dvou stejných hrobů. Zatřepala jsem hlavou, abych myšlenky na něj setřásla, a přidala do kroku, abych už byla co nejrychleji ze hřbitova pryč.
Už jsem ho nepotkala
Uběhlo několik týdnů a já jsem na podivínského hrobníka téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si na něho vlastně zase až u hřbitovní brány, když jsem šla ke hrobu svých rodičů. Byla zima a mrazivo, ale obloha byla jasná a sluníčko krásně svítilo. Když jsem procházela kolem těch dvou hrobů, docela se mi ulevilo, že tam tentokrát nikdo není. Došla jsem až k hrobu rodičů a jako obvykle jsem si s nimi tiše povídala. Líčila jsem jim, co je v mém životě nového. Že se dcera dostala na vysokou školu a že s manželem pojedeme na jaře na víkend do Říma. Po půlhodině se do mě dala zima, tak jsem se zvedla a vydala se pomalým krokem zpět.
Díval se na mě z fotografie
Při zpáteční cestě mi zvědavost nedala a došla jsem až těsně k náhrobním deskám, o které se onen podivný muž tak pečlivě staral. Prohlížela jsem fotografie těch, kteří zde byli pochováni, a leknutím jsem zalapala po dechu. Na jedné fotce byl totiž přesně ten muž, kterého jsem považovala za hrobníka! Dívala jsem se na fotografii jako omráčená. Oči mě nešálily – skutečně to byl on! Ale jak je to možné? Třeba to je syn nebo bratr zesnulého, napadlo mě. Jiné vysvětlení jsem neměla. Pak jsem si ale přečetla datum, kdy onen muž zemřel, bylo to 20. 11. 2000. Uvědomila jsem si, že tentýž den – 20. listopadu jen o deset let později, jsem ho u hrobu viděla poprvé. Že by snad desetileté výročí jeho smrti nějak probudilo jeho ducha, který teď bloudí po hřbitově?
S kým jsem to mluvila?
Stála jsem tam jako opařená, až jsem koutkem oka zpozorovala ženu, která si mě prohlížela. Přistoupila ke mně a zeptala se mě, zda něco hledám. Řekla jsem, že mě zajímá osud rodiny, která je zde pohřbená. Paní byla sdílná a pověděla mi, že onen „hrobník“, byl kamioňák, a že zemřel při autonehodě. Ve vedlejším hrobě leží jeho partnerka, která prý neunesla jeho odchod a spolykala prášky. Když jsem si uvědomila, co mi ta žena řekla, přeběhl mi mráz po zádech. Naštěstí se mě už na nic dalšího neptala. Jen stěží bych jí asi vysvětlovala, že jsem se u toho hrobu v uplynulých týdnech potkala s mrtvým člověkem…
Božena Č. (56), jižní Čechy
