Domů     Hrobníkem byl dávno zesnulý muž
Hrobníkem byl dávno zesnulý muž

Na hřbitov jsem chodila vždycky ráda. Bylo to místo klidu, odpočinku a krásných vzpomínek na moje milované. Pak jsem tam ale jednoho mrtvého, jak chodí mezi náhrobky, uviděla na vlastní oči.

Někdo považuje hřbitov za pochmurné a depresivní místo. Pro mě však bylo symbolem klidu a míru. Na hřbitov v našem městečku jsem chodila pravidelně už jako malá holka s babičkou.

Dědeček zemřel, když mi byly pouhé dva roky, tak jsem babičku k jeho hrobu vždy každou první sobotu v měsíci doprovázela. Pokaždé jsme mu na hrob položily květiny, zapálily za něj svíčku a babička mi pak vyprávěla, jaký byl. Díky jejímu povídání jsem dědečka svým způsobem poznala.

Pravidelné návštěvy

Tento zvyk – pravidelně navštěvovat hřbitov a vzpomínat na své blízké, kteří už odešli na věčnost, u mě přetrval i do dospělosti. Rodiče mi tragicky zahynuli při autohavárii, když mi bylo necelých čtyřicet let.

Od té doby jsem pravidelně, každou neděli, chodila k jejich hrobu. Občas mě doprovázel manžel nebo dcera. Povětšinou jsem ale na hřbitov chodila sama.

Pokaždé jsem očistila náhrobní desku, zapálila za rodiče svíčku a pak jsem dala průchod krásným a radostným vzpomínkám. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby tu byli zase se mnou.

Podivínský muž

Před několika lety se mi však na hřbitově přihodilo něco podivného. Doteď nevím, co si o tom všem mám myslet. Bylo podzimní odpoledne roku 2010. Venku bylo pošmourno, foukalo to tam a navíc i slabě mrholilo, ale já jsem se i přesto na hřbitov vydala.

Procházela jsem úzkou uličkou mezi náhrobky až dozadu, k místu, kde byli pochováni moji rodiče. Nevlídné počasí odradilo od návštěvy mnoho lidí, takže jsem skoro nikoho nepotkala.

Až teprve několik metrů od místa, k němuž jsem mířila, jsem spatřila staršího vousatého muže v brýlích, který pečlivě čistil jednu náhrobní desku.

Jakoby mě neviděl

Slušně jsem dotyčného pozdravila, ale odpovědi se mi nedostalo. Napadlo mě, že mě možná neslyšel. Vypadal podivně, trochu jako bezdomovec. Pak jsem si ale všimla, že má na sobě montérky.

Z toho jsem usoudila, že to bude patrně nějaký zaměstnanec hřbitova, nejspíš hrobník.

Sice jsem ho tu předtím nikdy neviděla, ale na druhou stranu jsem zdejšího hrobníka vlastně ani moc neznala. Pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem dál k hrobu mých blízkých. Na podivného hrobníka jsem už dál nemyslela.

Když jsem se ale o necelou hodinu později vracela toutéž uličkou zpátky, opět jsem na muže narazila. Čistil další hrob. Znovu jsem mu řekla „dobrý den“, ale ani tentokrát mi dotyčný neodpověděl. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu a alespoň mi kývnout na pozdrav. Nevychovanec, pomyslela jsem si, a šla si dál po svých.

Něco mumlal

Při další návštěvě hřbitova jsem onoho hrobníka znovu potkala. Opět u stejných hrobů. Ze slušnosti jsem zamumlala „dobrý den“, ale už jsem ani neočekávala odpověď. O to větší bylo moje překvapení, když se muž zvedl a kývl mi na pozdrav.

Pak začal něco povídat, ale nebylo mu vůbec rozumět. Jen stěží jsem zachycovala jednotlivá slova. Navíc bylo šero, takže jsem mu ani pořádně neviděla do tváře. Všimla jsem si jen, že je dost bledý. Stála jsem rozpačitě na místě a nevěděla moc, co dělat.

Vybavovat se s ním, se mi vážně nechtělo. Naštěstí se zdálo, že to pochopil – najednou se odmlčel, otočil se a dál se věnoval své práci.

Setkání s podivným hrobníkem mi dvakrát příjemné nebylo, proto jsem se rozhodla, že zpátky půjdu jinou uličkou, abych ho už nepotkala. Hlavou mi však vrtalo, proč ho pokaždé vidím jen u těch dvou stejných hrobů.

Zatřepala jsem hlavou, abych myšlenky na něj setřásla, a přidala do kroku, abych už byla co nejrychleji ze hřbitova pryč.

Už jsem ho nepotkala

Uběhlo několik týdnů a já jsem na podivínského hrobníka téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si na něho vlastně zase až u hřbitovní brány, když jsem šla ke hrobu svých rodičů. Byla zima a mrazivo, ale obloha byla jasná a sluníčko krásně svítilo.

Když jsem procházela kolem těch dvou hrobů, docela se mi ulevilo, že tam tentokrát nikdo není. Došla jsem až k hrobu rodičů a jako obvykle jsem si s nimi tiše povídala. Líčila jsem jim, co je v mém životě nového.

Že se dcera dostala na vysokou školu a že s manželem pojedeme na jaře na víkend do Říma. Po půlhodině se do mě dala zima, tak jsem se zvedla a vydala se pomalým krokem zpět.

Díval se na mě z fotografie

Při zpáteční cestě mi zvědavost nedala a došla jsem až těsně k náhrobním deskám, o které se onen podivný muž tak pečlivě staral. Prohlížela jsem fotografie těch, kteří zde byli pochováni, a leknutím jsem zalapala po dechu.

Na jedné fotce byl totiž přesně ten muž, kterého jsem považovala za hrobníka! Dívala jsem se na fotografii jako omráčená. Oči mě nešálily – skutečně to byl on! Ale jak je to možné? Třeba to je syn nebo bratr zesnulého, napadlo mě. Jiné vysvětlení jsem neměla.

Pak jsem si ale přečetla datum, kdy onen muž zemřel, bylo to 20. 11. 2000. Uvědomila jsem si, že tentýž den – 20. listopadu jen o deset let později, jsem ho u hrobu viděla poprvé.

Že by snad desetileté výročí jeho smrti nějak probudilo jeho ducha, který teď bloudí po hřbitově?

S kým jsem to mluvila?

Stála jsem tam jako opařená, až jsem koutkem oka zpozorovala ženu, která si mě prohlížela. Přistoupila ke mně a zeptala se mě, zda něco hledám. Řekla jsem, že mě zajímá osud rodiny, která je zde pohřbená.

Paní byla sdílná a pověděla mi, že onen „hrobník“, byl kamioňák, a že zemřel při autonehodě. Ve vedlejším hrobě leží jeho partnerka, která prý neunesla jeho odchod a spolykala prášky. Když jsem si uvědomila, co mi ta žena řekla, přeběhl mi mráz po zádech.

Naštěstí se mě už na nic dalšího neptala. Jen stěží bych jí asi vysvětlovala, že jsem se u toho hrobu v uplynulých týdnech potkala s mrtvým člověkem…

Božena Č. (56), jižní Čechy

reklama
Související články
29.2.2024
Když jsem se narodila, děda vysadil břízku. Byla to moje ochránkyně. Jednoho dne jsem poznala, jak velké spojení mezi námi bylo. Nejen mezi zvířaty a lidmi existuje zvláštní spojení. Podobnou moc mají také stromy a jiné rostliny. Možná tomu nevěříte, ale já vím, o čem mluvím, protože jsem před lety prožila na vlastní kůži něco neuvěřitelného. Chránila mě už od dětství Přitažlivost mezi na
28.2.2024
Babička Jarmila mi vždycky říkala, že jsem jako ona. Význam těchto slov jsem pochopila až ve chvíli, kdy zemřela. Když jsem byla malá, babička Jarmila mi často opakovala, že jsem jako ona. Tehdy jsem to nechápala. Dneska mi to už dává větší smysl. Vnitřní hlas Po smrti milované babičky jsem totiž okamžitě poznala, že se něco změnilo. Když babička zemřela, pocítila jsem, že ve svém těle ne
27.2.2024
Ráda si vozím od moře různé mušle a kamínky. Mám jich doma celou sbírku. Jsou kouzelné! Už léta mi léčí nemocné tělo i bolavou duši. Velmi ráda vyrážím za sluncem. Moře mi dává sílu a slaný vzduch ze mě dokáže vytáhnout choroby, které se ve mně za zimu nahromadí. Ty úžasné poklady moře jsem začala sbírat a shromažďovat před více jak deseti lety. Mušle, hvězdice, kamínky, kousky korálů... Mám ji
27.2.2024
Byl nádherný a svými rozměry i barevností, ladil s mým nábytkem v ložnici. Musela jsem si ho koupit! Skrýval v sobě ale strašné tajemství. K dyž se kolem půlnoci na koberci objevila první vlna, bylo to, jako by se geometrický motiv, podobný labyrintu, změnil v moře, které žene vlny na pobřeží. Úchvatné... Slyšela jsem pláč Koberec jsem koupila ve staré zapadlé čtvrti v tuniském Zarzizu, k
26.2.2024
Když moje žena četla tu tajemnou knihu, každou noc se budila ve stejnou dobu a s výkřikem. Pak jsem začal mít problémy i já! Ozval se výkřik! Už několik nocí po sobě mě manželka budila uprostřed noci. Rozsvítil jsem malou stolní lampu. Manželka se vsedě předklonila ke svým nohám a obličej utopila v dlaních. Viditelně se třásla po celém těle. „Zase ten hloupý sen?“ ptal jsem se, i když jsem s
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Tolik zklamání! Zůstane raději sama?
nasehvezdy.cz
Tolik zklamání! Zůstane raději sama?
Dramatický osobní život a marné čekání na lásku, to je problém hvězdy seriálu Na vlnách Jadranu Anny Šiškové (63). Blondýnka ze Slovenska to nemá jednoduché. Vdala se za režiséra Juraje Nvotu (69)
Legenda v novém kabátě: Prim Orlík 2024
iluxus.cz
Legenda v novém kabátě: Prim Orlík 2024
Rok 2024 se ponese v duchu hodinářských legend. Po vyprodané exkluzivní zlaté edici SPARTAK RESPEKT LE, přichází novoměstský výrobce hodinek s další novinkou. Ikonický PRIM ORLÍK se každé dva roky pře
Masové koule s pikantní omáčkou
tisicereceptu.cz
Masové koule s pikantní omáčkou
Koule jednoduše napíchněte na párátko a servírujte s pálivou červenou omáčkou. Ingredience 500 g hovězího mletého masa 2 větší cibule 200 ml ostrého kečupu 4 stroužky česneku 2 nakládané kap
Kdy se velryby přesunuly do moře a ztratily nohy?
epochalnisvet.cz
Kdy se velryby přesunuly do moře a ztratily nohy?
Historie velryb je jedním z největších záhad evoluce. Jak tito savci, kteří dýchají plícemi, přišli o nohy a vrátili se do moře? Na tuto otázku se pokusí odpovědět dokument Tajemné údolí velryb v Egyp
Domácí piškotová roláda
tisicereceptu.cz
Domácí piškotová roláda
Než nanesete na těsto krém, potřete ho vrstvou malinového džemu. Roládu dotáhnete k dokonalosti čokoládovou polevou. Ingredience Na těsto 3 vejce 80 g krupicového cukru 1 lžíce kakaa 100 g
Skandální odhalení: Napsala Bachova slavná díla jeho manželka?
enigmaplus.cz
Skandální odhalení: Napsala Bachova slavná díla jeho manželka?
Německý hudební skladatel Johann Sebastian Bach prý nebyl až takový génius, jak se dodnes věří. Jeho proslulá díla za něj totiž údajně napsala jeho druhá žena Anna Magdalena! Přijdou vám podobná prohl
Ztráta velkého přátelství
skutecnepribehy.cz
Ztráta velkého přátelství
Byly jsme velké kamarádky už od první třídy. Bohužel pak se stalo něco, co nás rozdělilo. Mohu za to já. Chtěla bych to napravit. Ale jak? S Hankou jsme se poznaly na základní škole, když se přistěhovala v polovině roku. Třída měla už své skupinky kamarádů a ona byla osamělá. Bylo mi to líto a nějak víc jsem se
Šli si pro lup v desítkách milionů. Odnesli si ale zlato v hodnotě přes 2,5 miliardy korun…
epochaplus.cz
Šli si pro lup v desítkách milionů. Odnesli si ale zlato v hodnotě přes 2,5 miliardy korun…
I zločinci potřebují mít ke své práci štěstí. V nenápadném transportním sejfu, v němž zlato čeká pár hodin, než ho přeloží na jiné letadlo, tak místo milionů najdou zlatý kov za miliardy. Jako pachatelé slavné loupeže z Brinks-Mat. Je sobota, 26. listopadu 1983. Do opevněného skladiště Brinks-Mat, které leží v blízkosti slavného londýnského letiště Heathrow, se snaží dostat skupina
Kdy se velryby přesunuly do moře a ztratily nohy?
21stoleti.cz
Kdy se velryby přesunuly do moře a ztratily nohy?
Historie velryb je jedním z největších záhad evoluce. Jak tito savci, kteří dýchají plícemi, přišli o nohy a vrátili se do moře? Na tuto otázku se pokusí odpovědět dokument Tajemné údolí velryb v Egyp
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Kraj Vysočina: Hvězdné území hejkala a Karafiátových broučků
epochanacestach.cz
Kraj Vysočina: Hvězdné území hejkala a Karafiátových broučků
Zvlněné kopce Českomoravské vrchoviny okouzlují v každém ročním období malebnou přírodou, čistými studánkami a množstvím historicky významných míst. Města Třebíč, Telč a Žďár nad Sázavou se dokonce pyšní zápisem na Seznamu světového dědictví UNESCO. Není divu, že kopcovitá Vysočina už po staletí inspiruje skladatele, malíře i spisovatele k vytvoření jejich nejznámějších děl. Ať už to byla poetická
Kdo se chce na ní přiživit?
nasehvezdy.cz
Kdo se chce na ní přiživit?
Má to těžké, problémy s manželem a teď ještě zprávy, že ji chce nahradit mladší blondýna. Dáda Patrasová (67) však tvrdí, že o ničem neví. Nová Dáda! Tak zněla tisková zpráva, kterou nedávno rozesíla