Teprve v nouzi opravdu poznáš přítele. A také to, jaký kdo doopravdy je. Já to zažila a není to vždy jen příjemné.
Pokaždé. Když jedu kolem toho zpustlého baráku, se mi prudce rozbuší srdce. Vždyť to byl můj domov. Dlouhá léta. Můj i Tomášův. Vyrostly v něm naše dvě děti. Žili jsme si tam celkem dobře a spokojeně, až do oné silvestrovské noci.
Naše malá rodinka
Dokud byly děti malé, trávili jsme všechny svátky, dovolené i celé školní prázdniny společně. Já, Tomáš a Honzík s Haničkou. Vždy jsme si to nějak zařídili v práci. Nakonec roku jsme vždy jezdívali ke známým na chalupu na hory. Já tedy nikdy moc na to „povinné“ slavení příchodu nového roku moc nebyla. Důvodů k slavení a radování se ze života je přece během roku spousta. Ale bavit se na povel? Naštěstí na horách se nemuselo jen slavit, ale mohla jsem s dětmi lyžovat. A to mě bavilo.
Oslavy jen ve dvou
Když děti vyrostly a odešly z domu, na hory se přestalo jezdit. Silvestra jsme trávili doma. Pak začali chodit sousedi. Manžel je velmi společenský člověk a dokázal dávat lidi dohromady. Rok od roku proto nabývaly silvestrovské večírky u nás doma na síle. Nebyla jsem vůbec zvědavá na opilecké řeči našich sousedů. Nechtělo se mi druhý den strávit gruntováním celého bytu.Ale neměla jsem šanci to změnit. Když jsem něco namítala, manžel mi vždy začal vyčítat, že jsem nespolečenská, že stárnu. A zbytečně jsme se tak ještě pohádali.
Našla jsem řešení
Už několik let jsem vedle své práce začala vypomáhat jako pečovatelka. Práce s lidmi na vozíku mi dávala dobrý pocit užitečnosti. A tak jsem si na toho posledního Silvestra vzala službu vnašem sociálním zařízení. Manžel nemohl nic namítat. Dělal, že mu to vůbec nevadí a se sousedem plánoval, jak si udělají pánskou jízdu. A tak jsem v pohodě odešla hned po večeři do práce.
Nemohla jsem uvěřit
Když mi ve dvě ráno zazvonil mobil, myslela jsem si, že mi někdo opožděně přeje k novému roku. Byla to ale sousedka, která mi sdělila, že u nás v domě hořelo a mého muže odvezli do nemocnice. Nemohla jsem hned odejít, dokud jsem za sebe nesehnala náhradu k pacientům. Byly to nejstrašnější a nejdelší chvíle mého života. A to jsem ještě ani netušila, co mě čeká.
Všechno bylo pryč
Doma mě čekal šok. Hořet totiž začala v našem bytě, který celý vyhořel. Nezůstalo nám vůbec nic. Oblečení, nábytek, ale i rodinné fotografie, obrazy. Nic. Manžel naštěstí nebyl nijak vážně zraněný. Zato soused měl dost vážné popáleniny. Ukázalo se, že manžel i soused byli opilí a obvinili je, že z nedbalosti založili požár. Museli jsme jít bydlet k dceři. Vyčítala jsem si, že jsem nechala manžela na Silvestra bez „dozoru“ a zároveň jsem na něj měla hrozný vztek.Nejenže shořeli všechny mé věci a vzpomínky, ale vyhořela i moje láska. Podala jsem žádost o rozvod. Díky hodným lidem a mým dětem jsem časem získala podnájem v garsonce a pořídila si věci nezbytné k životu. Najednou jsem viděla, že člověk toho vlastně moc nepotřebuje. Můj ex manžel žije u syna. Vím, že bych mu měla odpustit. Ale zatím ještě nemohu.
Magda K. (59), Olomouc
