Zcela bezdůvodnou nevraživost souseda vůči nám jsme se snažili ignorovat a nevyvolávat zbytečné konflikty. Byla to chyba.
Stále nemůžu uvěřit tomu, že se ten darebák nakonec přiznal. Případ je vyřešen a pro policii definitivně ukončen. Co ale my? Vždyť ten chlap je nebezpečný blázen. Bude se nám dále mstít? Co provede příště? Bojím se. Už se doma vůbec necítím dobře a bezpečně. Když to ale někomu vyprávím, může si myslet, že blázen jsem spíš já. Petr totiž na první pohled působí velice slušně a mile. Nám kdysi také tak připadal.
Nový život, nové bydlení
Před dvaceti lety jsem prodělala dost nepříjemný rozvod. Byla to pro mě taková velká životní prohra. Najednou jsem byla sama. Děti už odešly z domu a já byla v prázdném bytě opuštěná a bez chuti do života. Chodila jsem do práce a z práce. Můj život byl jednotvárný a nudný. Pak ale dceru napadl geniální nápad. Na Vánoce jsem pod stromečkem našla košík a v něm malé roztomilé štěňátko. Nikdy dříve jsem psa neměla, trochu jsem se bála, jak to s ním zvládnu. Stal se z něj můj největší kámoš. Měla jsem s kým chodit na procházky, o koho se starat a s kým si povídat.
Seznámil nás v parku
Díky mému Bobešovi, tak jsem pejska nazvala, jsem poznala Vladimíra. Byl to také pejskař, který chodil do parku s fenečkou stejné rasy jako můj Bob. Tomu se Ája moc líbila a tak mě začal do parku „vodit“ každý den. A tak jsme se při venčení našich čtyřnohých miláčků seznámili i my s Vladimírem. Vlastně hned ten první den přeskočila jiskra a my se zamilovali.
Nebylo na co čekat
Vladimír byl také rozvedený a měl už dospělého syna. Měli jsme se rádi a dobře jsme si rozuměli, a tak nebylo na co čekat. Opustila jsem svůj byt plný špatných vzpomínek a nastěhovala se k Vladimírovi. Jeho byt byl sice krásně útulný, ale dost malý. Oba jsme snili o bydlení mimo město. Takový malý domeček někde na venkově, se zahrádkou. Začali jsme hledat. Už také kvůli našim pejskům. A našli jsme.
Místo svatební cesty
Nejprve jsme náš svazek zpečetili malou, ale veselou svatbou. A pak jsme se místo svatební cesty přestěhovali do našeho nového domečku. Byl krásný, ale bylo třeba ho trochu vylepšit, poopravit a zařídit podle našeho. Tato činnost nás oba moc bavila. Začínali jsme nový život v novém. I naši hafani Bob s Ájou byli ze zahrádky nadšeni. Doufali jsme, že ten nový úsek našeho života bude mnohem hezčí a lepší než ty předešlé.
První seznámení s Petrem
Našeho souseda Petra jsme poznali hned první den. Přišel se představit a přivítat nás k nám na zahradu. Zapůsobil tím na nás. Bylo to od něj moc milé. Nabídl nám pomoc a ochotně poradil, co bylo pro takové nezkušené „náplavy“ třeba. Byli jsme nadšeni. Já i Vladimír jsme totiž přesvědčeni, že „koupit“ s domem i hodné sousedy, je přímo výhra v loterii. A Petr splňoval naše představy hodného souseda. Dokonce byl přívětivý i na naše dva pejsky.
Byl to pro nás šok
Vše se nějaký čas zdálo být zalité sluncem. Jednoho dne nás ale probudil nebývalý hluk. Náš soused nám bušil na dveře a strašně nadával. Ukázalo se, že zvědavý Bobík se vypravil dírou v plotě na průzkum sousedovy zahrady. Nic tak strašného se nestalo, jen zlomil na záhonku jeden keřík rajčat. Soused byl ale vzteky bez sebe. Omluvili jsme se, spravili díru a koupili sousedovi nová keříková rajčata. Když vychladl, přišel se Petr omluvit. Dali si s manželem panáka a byl chvíli klid.
Nebylo úniku
Od tohoto šokujícího zážitku naše pohoda definitivně skončila. Petr se stal naprosto nevyzpytatelným. Nějaký čas byl v klidu, pohodový soused. A pak kolikrát stačilo málo a dostal strašný záchvat vzteku. I když jsme si mysleli, že si na to postupně zvykneme, vždy nás to zaskočilo. Snažili jsme se ale zůstat v klidu, ať se jednalo o cokoli. Hlavně Petra ničím nedráždit. Stejně si pokaždé našel důvod ke svému cholerickému výstupu. Nejvíc ho ale vytáčeli naši pejsci.
Už čtvrtá generace
Bob a Ája už byli čtvrtou generací pejsků, které nás s Vladimírem dali dohromady. Byli to naši miláčci. Byli vychovaní a poslušní. Jen Bobík čtvrtý, jak jsem mu říkala, byl trochu uštěkaný. Snažili jsme se ho to odnaučit, ale nedařilo se. Po jednom výstupu, kdy Petr opět vyhrožoval, že toho uštěkanýho čokla umlčí jednou pro vždy, jsme ráno našli Boba ležet uprostřed zahrady. Byl mrtvý. Co se stalo? Nechtělo se věřit, že by za tím byl náš soused. Bobík nebyl nijak zraněný a ležel uprostřed naší zahrady, kam by se soused nedostal
Pitva potvrdila to nejhorší
Dovezli jsme Bobíka ke zvěrolékaři a ten nakonec potvrdil, že byl náš pes otrávený. Veterinář byl rozčilený, říkal, že pes musel před smrtí moc trpět a že to mohl udělat jen naprostý šílenec. Hned jsme věděli, o koho jde. Na radu lékaře jsme tedy nakonec šli vše ohlásit na policii. Teprve po tom jsem si definitivně uvědomila, co se stalo. Můj milovaný pejsek mi odešel. Naštěstí aspoň Ája nám zůstala. Ale na jak dlouho. Petr zaplatí pokutu, dostane podmíněný trest, ale to ho neuzdraví.
Budeme se stěhovat
Petr je podle mého názoru, s kterým souhlasí i Vladimír, psychicky nemocný člověk. Měl by s léčit. Jeho záchvaty vzteku jsou nebezpečné. Bojíme se ho a nevíme, co máme dělat. Umí být také přesvědčivě milý a klidný. Jenže já už ho nechci ani vidět. Nemohu žít vedle někoho, kdo dokláže být tak krutý.
Jiřina D.(57), jižní Čechy
