Den svatého Valentýna sice patří všem zamilovaným, ale i ti, kteří momentálně svoji lásku nemají, ho vnímají velmi intenzivně a často ne příliš pozitivně.

Já jsem dlouho tento svátek proklínala, ale před rokem mi po menších komplikacích přinesl to největší životní štěstí.

Protože jsem měla smůlu a nikdy jsem nenašla výjimečný partnerský soulad, dlouhodobé a vážné vztahy se mi vyhýbaly. Nebo jsem se možná vyhýbala já jim. Výsledkem však bylo to, že každý rok jsem byla 14. února sama.

Ano, je to den jako každý jiný a když člověk nechce, tak ten srdíčkový humbuk na něho nemusí dolehnout, ale já jsem si prostě neuměla pomoct. Přes den jsem se vždy snažila nějak rozptýlit, večer jsem si otevřela láhev vína a čekala jsem, až to přejde.

Každý rok měly totiž moje valentýnské depresívní stavy stejný průběh. Nejprve jsem se politovala, poté jsem propadla strašné frustraci ze svého života.

Když jsem se toho snažila zbavit, zůstala jsem patetická a sentimentální a nakonec jsem usoudila, že to nemá cenu a začala jsem nenávidět celý svět. Zní to hloupě, ale neuměla jsem to kontrolovat, pokaždé jsem tomu podlehla.

Dokonce jeden rok, kdy už tyto moje nálady byly rozběhnuté, mi zavolala sestra, aby mi oznámila, že se právě zasnoubila. V ten večer jsem se opila jako ještě nikdy a radostí to rozhodně nebylo.

No, takže takhle trapně a zoufale jsem žila asi pět let. Když se v obchodech začala objevovat valentýnská výzdoba, přišla deprese, zuřila jsem a trousila jedovaté poznámky. Ale vlastně po zbytek roku to nebylo o nic lepší.

Občas jsem poznala někoho, kdo mě dokázal rozechvět svojí přítomností, ale nikdy to nevydrželo déle než pár měsíců. Pak jsem se vždycky velmi rychle vrátila ke staré dobré zatrpklosti. A potom jsem poznala Viktora.

Seznámili nás kamarádi na jednom večírku. Máme spoustu společných známých, stejné zájmy, od prvního večera jsme si rozuměli. Zatímco já jsem byla z Viktora nadšená, on nedával najevo absolutně nic.

Je to ten typ muže, který nic nedramatizuje, je úplný flegmatik, žije si svým poklidným tempem a je spokojený. Neflirtuje, nepředvádí se, nebalí ženské a sbalit jeho je prakticky nemožné.

Od začátku jsem v tom byla až po uši a jeho postoj a nezájem tomu jen nahrával. Zůstali jsme v kontaktu, trochu jsme si psali, občas jsme se náhodně setkali a popovídali si.

Snažila jsem se nenápadně využít různé finty, abych zjistila, zda jsem Viktorovi skutečně úplně lhostejná a protože se k ničemu nechystal, usoudila jsem, že ano. Trvalo to půl roku a stále mě to nepouštělo. Neustále jsem myslela jen na Viktora.

Občas udělal něco velmi milého a pozorného a to mi dodávalo naději, že by možná z toho něco mohlo být.

Chovala jsem se jako puberťačka, ale také jsem se tak cítila. Stále dokola jsem vše analyzovala a pitvala. A protože se blížil Valentýn, zmocnila se mě panika. Věděla jsem, že v tomhle stavu nemůžu zůstat sama doma.

Nakonec jsem to zařídila tak, že jsem sestře a švagrovi zaplatila večeři a já jsem zůstala u nich, abych se postarala o svoji neteřinku.

Mobil jsem vypnula, počítač jsem nezapínala, abych náhodou neudělala nějakou hloupost, a celkem jsem se radovala z toho, že mohu tenhle skvělý večer strávit s malým nevinným tvorem plným radosti.

A bylo to fajn. Hlavně díky tomu, že jsme si hrály a dováděly a pak jsme obě strašně rychle usnuly, takže ani nevím, kdy se sestra vrátila. Ale hlavně… neměla jsem čas zaobírat se svým citovým životem v žalostném stavu.

Vzbudila jsem se až ráno a za poslední roky to bylo nejméně bolestivé povalentýnské probuzení. Utíkala jsem domů umýt se a převléknout a cestou jsem si vzpomněla, že by už možná bylo dobré zapnout si mobil, kdyby mě někdo hledal.

Technika se nastartovala a za chvíli mi pípla SMS zpráva. Psal mi Viktor.

Tak on se půl roku tvářil jako mrtvý brouk, který neoplývá nějakými city a už vůbec ne city ke mně. A najednou bum, návrh, abychom tenhle kýčovitý svátek přečkali spolu. A já jsem to zmeškala!

Na jedné straně jsem si to hrozně vyčítala a štvalo mě, že jsem to takhle pokazila, na druhou stranu jsem se ale radovala. Tak přece jen jsou tu nějaké jiskřičky.

Poslala jsem mu zprávu, kde jsem mu vysvětlila, jak to se mou bylo včera a Viktor se mě pak zeptal, zda mám něco proti velmi nekonvenčnímu prožití 15. února. Prý jídlo už snědl, ale šampaňské ještě zůstalo a ani květinám to zpoždění zatím moc neublížilo.

A tak jsme si valentýnskou oslavu udělali o den později. Nebyla to žádná dramatická romantika. Viktor takové věci moc neuznává, ale byli jsme spolu a bylo nám dobře. Tehdy jsem pochopila, že Viktorovi na mně záleží.

Projevování citů není jeho doménou, ale za ten rok, co jsme spolu, jsem zjistila, že i tak je to skvělý partner. Navenek se sice prezentuje jako největší flegmatik, ale ve skutečnosti je to velmi citlivý člověk.

Ten typický postoj, kterým dává najevo, že mu je vše lhostejné, je spíš jen obranou před světem. Viktor je úžasný a miluji ho čím dál tím víc.

Můj postoj k Valentýnu se ale nezměnil, letos byl Viktor na služební cestě a vrátil se až den poté, takže jsem byla opět sama. Ovšem po jeho návratu jsme si to zase originálně vynahradili…

Iveta (26), Ostrava