Toužili jsme pořádně vystrašit duchy v tajemném lese, ale nakonec jeden z nich důkladně vyděsil nás. Naše dobrodružná výprava sice tak skončila, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Když je člověku 15 let a bydlí v zapomenuté vesnici v pohraničí, hledá vzrušení, kde se dá. Proto se nelze divit, že naše parta nemohla přehlédnout, že za vsí je les, kterému se říká Temný hvozd. Od dětství jsme o něm

Seděla jsem pod planou růží v rohu louky a plakala tak, jak to umějí jen děti. Umřela mi milovaná babička. Myslela jsem, že je z mého života nadobro pryč. Pak se ale stalo něco, co mou rozbolavělou dušičku uklidnilo. Všechno se odehrálo už tak dávno, ale ten pocit ve mně setrvává dodnes. Vím, že ta, která mě v dětství milovala víc než matka, je se mnou napořád. Byla mi tátou i mámou Rodiče se r

Když umřela maminčina sousedka, pozůstalí vyklidili dům a jejím pejskům se údajně snažili najít nový domov. Mamce jen stroze oznámili, že když si je nikdo nevezme, nechají je utratit. Jenže s tím se nedokázala smířit. Moje máma je neuvěřitelně dobrosrdečná bytost a snad ještě hodnější než na lidi je celý život na zvířata. Rozumí jim, dobře se o ně stará, a protože žije v malém domku na venkově, m

Šla jsem stále hlouběji do nitra lesa a už nedoufala, že najdu cestu zpět. Našla jsem však fantastické, pohádkové místo jako ze snu. Sluneční paprsky prosvítaly mezi stromy. Milovala jsem atmosféru lesů a ráda odpočívala při poklidném houbaření. Byl krásný den a já i tentokrát vyrazila s košíkem do zeleného ráje. Tentokrát jsem se ale příliš ponořila do sběru hub a zapomněla vnímat cestu. Najedno

Objevil se zčistajasna a každou domácnost ničil. Opravdu má v sobě ten prazvláštní obraz skryté temné síly? Když jsme krátce po smrti milované babičky se sestrou vyklízely její domek, objevila jsem na půdě za starou almarou obraz. Utřela jsem z něj prach, abych rozeznala výjev. Najednou mi problikla hlavou dávná vzpomínka. Jako malé dítě jsem si na půdě hrála a i tehdy obraz objevila. Naprosto mě

Kvůli zmeškanému autobusu jsem nečekaně strávila noc na nádraží. Ráno jsem v klíně našla malé jmění. Téměř dvě stě korun v drobných! Návštěva u dcery se protáhla. Na poslední autobus jsem to měla tak tak! Pospíchala jsem, ale zlomil se mi podpatek. Už mi to neběhalo jako dřív, a tak jsem ze svého autobusu zahlédla jen zadní světla. Byl večer a můj poslední spoj právě odjel. Zpět k dceři se mi ne

Stali se z nás cizinci, přestože jsme spolu žili víc než třicet let. Místo rozvodu jsme se rozhodli pro dovolenou. Po roce stráveném o samotě jsme se měli rozhodnout, co bude dál. Společně jsme snídali i obědvali. A také bydleli, hospodařili a občas i diskutovali o politice a televizních programech. Bylo to málo nebo hodně? Jediné, co nás s manželem spojovalo po víc než třicetiletém soužití, byly

Tůň pod skalou ve vesnici, kde jsem vyrůstala, je opředená děsivými legendami a neštěstím. Manžel se těm povídačkám smál. A to se nevyplácí. Jednou si na něho duchové počíhali. Ta tůň není velká, vypadá neškodně, jako špinavá studánka. Přímo vybízela k tomu, přejít ji bosou nohou. Kdo se ale nechal zlákat, a takový neuvážený krok udělal, propadl se do hlubin. Nikdy nikdo nezjistil, jak hluboká

Když mi vnuk Daniel řekl, že si povídá s mým mrtvým manželem, nevěřila jsem mu. Jenže pak se stalo něco zvláštního. Před čtyřmi lety mě potkala nečekaná smrt mého milovaného manžela Antonína. Byla jsem tím zcela zdrcená. Ještě hůř na tom však byl vnuk Daniel, který svého dědečka moc miloval. Smrt Antonína nás s vnukem ještě více semkla. Chtěl proto trávit hodně času právě se mnou. Chtěl, abych

Vnoučata mi darovala věc, po které jsem tajně toužila už dlouho. Tlakový hrnec! Luxusní a pořádně veliký. Abych v něm mohla uvařit co největší množství dobrot! Blížily se moje narozeniny a já tušila, že dostanu opět nějakou tu noční košili, voňavku a bonboniéru. Napadlo mě, že tentokrát si o dárek nějak nenápadně řeknu. Abych dostala konečně to, po čem moje srdéčko touží! Něco, co mi udělá opravd