Domů     Naše malá holčička
Naše malá holčička
9 minut čtení

Svého muže jsem poznala už na střední škole. Dlouho jsme si užívali života, a když jsme se rozhodli, že je na čase se usadit a pořídit si rodinu, mysleli jsme, že bude všechno skvělé a budeme šťastní.

Jenže naše štěstí velmi záhy vystřídala obrovská rodinná tragédie. Nejprve nás rozdělila, později ale opět spojila dohromady. 

Až do pětatřiceti let se nám s Martinem dařilo všechno na co jsme sáhli. Oba jsme byli velmi úspěšní ve své práci, cestovali jsme po světě a nic nám nechybělo.

Přesto, že jsme se brali hodně mladí a jen málokdo nám věřil, že spolu vydržíme, my k sobě byli připoutaní silným poutem, které ani po letech společného života nevyhaslo.

Rodičovství jsme dlouho odkládali, chtěli jsme pro naše dítě jen to nejlepší, takže jsme si nejdříve pořídili dům, poplatili, co bylo třeba, užili si nezávazné zábavy, a pak se shodli na tom, že přišel náš čas.

K našemu obrovskému překvapení jsem otěhotněla hned následující měsíc. Všechno probíhalo bez potíží. Chodila jsem na pravidelné kontroly a pan doktor byl spokojený, jak naše děťátko pěkně prospívá. Na jedné z prohlídek mi oznámil, že čekáme malou princeznu.

Martin na rozdíl od většiny mužů netoužil po synovi, ale právě po dceři, takže byl štěstím bez sebe, když jsem mu tu novinu oznámila.

Když jsem byla v osmém měsíci, vypukly u nás doma obrovské přípravy na příchod nového člena rodiny.

Vymalovali jsme dětský pokoj krásnými pastelovými barvami, složili bílou postýlku s vyřezávaným čelem, povlíkli smetanově bílé povlečení s medvídky a uložili první hračky do boxů.

Když byl pokojíček hotový, byli jsme unešení a nemohli se dočkat, až naše malá holčička vykoukne na svět. Stalo se tak 8. září 2010. Stejně jako celé těhotenství, tak i samotný porod proběhl naprosto bez komplikací.

Martin byl po celou dobu se mnou a dodával mi sílu a odvahu. Jakmile se malá narodila, nechali tatínka přestřihnout pupeční šňůru a malou Marušku, jak jsme naši prvorozenou dceru pojmenovali, mu vložili do náručí.

Poprvé jsem v sobě ucítila žárlivost, že jsem to nebyla já, kdo si naše štěstí pochoval jako první. Milovala jsem ji od prvního okamžiku, co jsem ji spatřila.

Po porodu byla ještě celá oteklá a nosík měla zmáčknutý, takže jsme si dělali legraci, že vypadá jako by právě dokončila boxerský zápas.

Po pěti dnech nás lékaři pustili domů a my si mohli náš malý poklad konečně odvést.

Nikdy nezapomenu, jak jsme Marušku poprvé pokládali do její nové postýlky, kterou jsme prozatím přesunuli k nám do ložnice, abychom měli tu malou nezbednici zpočátku pod dozorem.

Protože jsme chtěli, aby byla veškerá možná rizika, co nejvíce podchycena, pořídili jsme pochopitelně také monitor dechu. Během prvních tří měsíců nás párkrát pořádně vyděsil, když začal uprostřed noci houkat jako splašený.

Vždycky jsme s Martinem vyskočili jako smyslů zbavení a letěli k Marušce zkontrolovat, zda je všechno v pořádku. Bylo, jen se třeba jen pootočila z dosahu čidla nebo se během spánku zakuckala.

Pro větší klid můj i manžela jsem vzala malou ještě na vyšetření, aby se vyloučil jakýkoli problém se srdíčkem nebo s dechem. Všechno dopadlo dobře a byli jsme ujištěni, že se to zkrátka občas stává a že to také může být tím, že je přístroj třeba citlivější.

Věřila jsem slovům odborníků a uklidnila se. Přesto jsme si netroufli dát monitor pryč.

Jednou v noci, když bylo Marušce necelých šest měsíců, se vzbudila a začala plakat. V poslední době se to stávalo často, takže jsem se stejně jako několik nocí před tím vyploužila z postele a přesunula se do dětského pokojíčku.

Od pátého měsíce už Maruška spala sama. Trápilo ji bolavé bříško, tak jsem si šla k postýlce sednout. V domě ale byla hrozná tma, chtěla jsem si rozsvítit. Vytáhla jsem ze zásuvky šňůru a zapojila lampičku.

Měli jsme to v pokoji špatně řešené, v blízkosti Maruščiny postele byla jen jedna zásuvka. Sedla jsem si k ní, hladila ji po bříšku a zpívala jí mojí oblíbenou písničku. Ani nevím jak, ale obě jsme docela brzy usnuly.

Vzbudila jsem se asi o čtyři hodiny později a měla jsem radost, že malá tak pěkně spí. Když jsem ji hladila po hlavičce a chystala se odejít, všimla jsem si, že je trochu studená. Chtěla jsem ji přikrýt, když tu mi došlo, že nedýchá.

Začala jsem křičet a třást s ní, ale nebylo to nic platné. Vyděšený a ještě v polospánku přiběhl i Martin z ložnice a okamžitě začal Marušku oživovat. Já nebyla schopná ničeho, jen jsem stála a plakala. Okřikl mě, ať jdu volat záchranku.

Běžela jsem jako o život do ložnice pro telefon. Operátorka nás po telefonu naváděla, jak provádět první pomoc a uklidňovala, že pomoc už je na cestě. V jejím hlase ale bylo postupem času znát, že sama ví, že boj o život naší dcerky jsme prohráli.

Sanitka přijela údajně během dvanácti minut, mně to přišlo jako věčnost. Už se nedalo nic dělat, lékař mohl jen konstatovat smrt. Naše malá odešla v nedožitém půl roce života. Údajně šlo o syndrom náhlého úmrtí. Následující dny mi splývaly.

Brala jsem silné léky na uklidnění. Nedokázala jsem dělat vůbec nic. Jen jsem seděla v křesle v dětském pokoji a zírala do postýlky. Rodiče i manžel o mě měli strach, mysleli si, že mi z toho přeskočí.

Když Martin zjistil, že jsem v noci vytáhla ze zásuvky monitor, abych mohla rozsvítit, vynadal mi, že kdybych to neudělala, mohla malá ještě žít. Došlo mi tehdy, že měl možná pravdu, ale čas jsem zpátky vrátit nemohla.

Strašně jsme se odcizili, Martin se omluvil za to, co řekl s tím, že v tomhle případě by nám stejně nic nepomohlo. Dokonce ani včasná pomoc, což nám ostatně potvrdil i lékař z nemocnice.

Po pohřbu Marušky se situace ale ještě více vyostřila. Martin už domů z práce moc nechodil a když přišel, pohádali jsme se. Byla jsem zlá a protivná. Zůstávala jsem doma, nemohla jsem se ještě vrátit do práce, nevycházela jsem ani ven.

Jednou jsem dokonce vzala všechny Marušky věci a spálila je na zahradě domu. Rozštípala jsem tu nádhernou bílou postýlku na kusy a sledovala, jak ji pohlcují plameny. Vyklizený dětský pokoj jsem zamkla a zařekla se, že už do něho nikdy nevročím.

Martin se mě snažil pochopit, ale sám bojoval s tím, že přišel o svou dceru, kterou si tolik přál.

Po půl roce, kdy už jsme si neměli vlastně co říct, přišel s tím, že odchází. Že už takhle žít nemůže a že každý kout našeho domu, dokonce i já, mu připomíná tu tragédii, ke které došlo. A jak řekl, tak udělal. Sbalil si věci a odešel.

Nevím vlastně ani pořádně, kam šel. Upřímně mi to ale bylo v tu chvíli celkem jedno. Nastěhovala se ke mně pro změnu moje máma, donutila mě začít chodit k psychiatrovi, který mi předepsal antidepresiva a neustále se mnou mluvil o tom, co se stalo.

Dokonce mi domluvil schůzku s pediatrem, aby mi vysvětlil, že v případě syndromu náhlého úmrtí novorozence nemá člověk žádnou šanci dítě zachránit. Zkrátka se to stane a není mu pomoci.

Postupem času jsem začala chápat, že jsem smrt své dcery nezavinila a že by k tomu došlo nejspíš tak jako tak. Bylo pro mě důležité se s tímto vyrovnat a vše pochopit. Díky tomu pro mě bylo snazší vyrovnat se s tím, že odešla.

Poprvé od její smrti jsem jí šla na hrob a omluvila se, že jsem tam tak dlouho nebyla, ale nešlo to. Začala jsem zase chodit do práce, pečovat o sebe, o dům i o zahradu. Dětský pokoj jsem se ale odemknout neodvážila. Stejně tak kontaktovat svého manžela.

Zatímco já netušila, kde je, on věděl o každém mém kroku. Byl denně v kontaktu s mámou i s mým psychiatrem. Jen já to nevěděla. Doktor mu doporučil, aby si zatím držel odstup, že bych naše setkání nemusela prý ještě zvládnout. Poslechl.

Přesně po roce, v den výročí, co nás Maruška odpustila jsme se s Martinem potkali nad jejím hrobem na místním hřbitově. Dlouze jsme se na sebe dívali, oběma nám tekly slzy po tvářích a nakonec jsme si padli do náruče.

Svíral mě tak strašně pevně, že jsem nemohla ani dýchat. Pak se odtáhl, políbil mě na čelo a společně jsme dali naší malé dcerce kytičku do vázičky.

Krátce na to se Martin nastěhoval zpět do našeho domu, pomohl mi zbavit se antidepresiv a jen díky jeho zásluze jsem dnes naprosto v pořádku.

Chodil se mnou na procházky, vymýšlel výlety a různé činnosti, abych se zabavila a nemyslela na tragédii, která nás potkala. Nikdy si ani slovem nepostěžoval, nikdy neříkal, jak se mu po ní stýská. Muselo to pro něho být strašně těžké, přesto se snažil být mi oporou.

Dva roky od oné tragické noci jsme se znovu vzali a obnovili naše manželství. Já jsem se nikdy neptala, co dělal ten rok, nechtěla jsem to vědět, stačilo mi, že i on pochopil, že Marušce nebylo pomoci a že nemůžu za to neštěstí, které nás potkalo.

Ztráta dítěte nás nejprve sice rozdělila, ale následně vlastně spojila a to pouto bylo mnohem silnější než kdy dřív. Mám toho nejlepšího muže, kterého jsem si mohla přát. Každý den mi dává najevo, že jsem jeho vyvolená, že jsem ta pravá, jak říká.

A já se mu snažím oplácet stejnou mincí. Osud k nám byl navíc přes všechna utrpění nakonec milosrdný a dopřál nám úžasného syna, Jakoubka, kterému byl na jaře rok.

Přiznávám, že jeho první měsíce života byly poznamenané naším přehnaným strachem, ale nikdo se nám nemůže divit. Jsme teď ale šťastná rodina a věříme, že na nás Maruška dává tam ze shora pozor, stejně tak na svého mladšího brášku!

Iva, 39 let

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Roky jsem se styděla otevřeně přiznat, že jsem milovala dva muže celý život. Dnes už své tajemství skrývat nemusím! Sedím u kuchyňského stolu, stará lampa vrhá měkké světlo na vybledlý ubrus. Venku je ticho, jen vítr občas zašumí v korunách jabloní. Jsem už stará, život jsem si odžila, a přesto mám pocit, že některé věci jsem pochopila teprve teď. Možná je to věk, možná ta samota, která mě nutí
3 minuty čtení
Říká se, že by se člověk neměl hrabat v minulosti, spíš hledět dopředu. Jenže, znáte to, přijde chvíle, kdy vytáhnete krabici s fotkami a vzpomínáte. Mohli jsme spolu zestárnout. Tak jsem si to malovala, když jsem slavila osmnácté narozeniny. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a mám ho ráda dodnes. Vydrželo mi to celý život. Ale míjíme se a vždycky se míjet budeme. Přitom jsme se k sobě tak hodil
3 minuty čtení
Když jsem se potkala s bývalým manželem na hřbitově u hrobu rodičů, málem bych ho nepoznala. Vypadal hrozně, najednou mi ho bylo tak líto... Pepík byl moje velká láska. Znali jsme se od školy, chodil o dva roky výš, a byl to školní krasavec. Točily se kolem něj snad všechny holky z naší vesnice. Měl ale jednu velkou vadu, byl strašný sukničkář! Už když jsme spolu chodili, se to projevovalo. Don
3 minuty čtení
Klárka. Byla jako svěží vítr, který rozfouká všechny stíny. Dnes už tu je jen ten její. Má vnučka byla jiná než ostatní děti. Odmalička si vytvářela vlastní svět, plný fantazie a zvláštního porozumění pro věci, které jiní přehlíželi. Často jsme spolu chodily ven, do přírody, kde se jí oči rozzářily nejvíc. U stromů, květin, zvířat, tam byla doma. Povídaly jsme si o životě, o světě, o snech, ved
3 minuty čtení
Dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli o tom někdy vůbec promluvím. Člověk si spoustu věcí nese v sobě a nechce se v nich zbytečně šťourat. Některé události už tolik nebolí, i když občas dokážou zasáhnout stejně silně jako kdysi. Dnes je mi osmdesát. A přesto mě občas přepadne takový stesk, jaký jsem naposledy cítila ve svých 12 letech. Bylo tehdy jaro. Slunce se konečně odhodlalo svítit naplno,
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Partyzánský oddíl Olga zajal německého generála
historyplus.cz
Partyzánský oddíl Olga zajal německého generála
Skupina 30 partyzánů obsadila zámek v Hošticích na Kroměřížsku. Původně chtěli zajmout hraběte Dubského, který se během války stýkal s Němci. Nakonec ho ale propustí a místo něj odvlečou pryč dva jiné, cennější zajatce. Zatímco prvního bez soudu zavraždí, o toho druhého projeví zájem velení Rudé armády. Oba na podzim 1944 utekli z Protektorátu Čechy
Létají v Yprech z věže kočky?
epochalnisvet.cz
Létají v Yprech z věže kočky?
Náměstí je narvané k prasknutí. Všichni vzhlížejí k věži nad tržnicí. „Už letí!“ křikne kdosi. Do natěšeného davu se snáší shůry mňoukající, k smrti vyděšená kočka.   Kdo nebohé zvíře dole chytí, může si připadat jako král jarmarku. Často se lidé i o tuto trofej poperou. Co na tom, že je zvíře raněné či polomrtvé, tradice je tradice.
Šťavnatý hamburger
nejsemsama.cz
Šťavnatý hamburger
Tímto pokrmem nelze nikdy nic zkazit. Chutná prostě všem. Ingredience: 4 brioškové bulky 1 kg hovězí plece 2 cibule 3 stroužky česneku 150 ml rajčatového protlaku 3 lžíce barbecue omáčky 2 lžíce oleje 1 lžička sladké papriky sůl, pepř Na zelí: 200 g bílého a červeného zelí 1 lžíce vinného octa 1 lžíce cukru špetka
Telč – město, které dýchá romantikou a klidem
epochanacestach.cz
Telč – město, které dýchá romantikou a klidem
Není velké ani přehnaně pyšné. Ale je krásné. Navíc je to skutečné místo šťastných lásek. Alespoň tak TELČ nazval spisovatel František Kožík (†87). Asi proto, že se do něj každý ihned zamiluje. Telč je kouzelné místo s bohatou historií a nádherným centrem. Právě to je už od 90. let minulého století zapsané na seznamu UNESCO. Mohou za
Rozsypaná sůl: Neblahé znamení, nebo ochrana?
enigmaplus.cz
Rozsypaná sůl: Neblahé znamení, nebo ochrana?
Naplánovali jste si důležitou schůzku na pátek třináctého? Přeběhla vám přes cestu černá kočka, nebo jste uslyšeli před svým oknem houkat sýčka? Podle lidové moudrosti vás pohroma nemine. Zapátrej
Dědictví u nás rozpoutalo zášť
skutecnepribehy.cz
Dědictví u nás rozpoutalo zášť
Loni zemřel můj mladší bratr Karel. Doufala jsem, že jeho odchod nás alespoň všechny zase sblíží. Jak jsem se zmýlila. Karel byl vždy svobodomyslný, proto se nikdy neoženil, neměl děti. Bydlel v chalupě na venkově, kterou po dohodě se mnou a rodiči zdědil on, protože se o ni mohl starat, zatímco já bych na to neměla peníze. Kdykoliv jsem za ním jezdila
Nález fosilie pravěkého nosorožce přepisuje dějiny „Severoatlantického pevninského mostu“
21stoleti.cz
Nález fosilie pravěkého nosorožce přepisuje dějiny „Severoatlantického pevninského mostu“
Před téměř čtyřmi desetiletími objevili vědci uvnitř impaktního kráteru, nacházejícího se na ostrově Devon, jež je součástí kanadských ostrovů královny Alžběty, soubor dokonale zachovaných fosilií. Ty
Bridgestone slaví vítězství v letošních evropských testech pneumatik napříč segmenty
iluxus.cz
Bridgestone slaví vítězství v letošních evropských testech pneumatik napříč segmenty
Společnost Bridgestone, globální lídr v segmentu prémiových pneumatik a řešení pro udržitelnou mobilitu, dosáhla v letošních testech pneumatik 23 vynikajících výsledků. Nejvyšší uznání od nejvýznamněj
Jak genialita Danta a jeho následovníků změnila náš svět
epochaplus.cz
Jak genialita Danta a jeho následovníků změnila náš svět
Středověk bývá často označován za temné období dějin. Přesto právě tehdy vznikly myšlenky a objevy, které změnily svět. Střelný prach, knihtisk, mechanické hodiny či dioptrické brýle – to vše se zrodilo v době, kterou mylně považujeme za zaostalou. Spolu s díly osobností, jako byl Dante Alighieri, dokazují, že středověk nebyl érou temna, ale počátkem nového
Přiznal Brzobohatý, že jdou od sebe?
nasehvezdy.cz
Přiznal Brzobohatý, že jdou od sebe?
Hudebník a herec z Inkognita Ondřej Brzobohatý (42) už nedokáže skrývat smutnou realitu? Už nějaký čas panují o jeho manželském štěstí s moderátorkou Danielou Brzobohatou (46) pochybnosti. A že se ně
Lilkový salát gaji-namul
tisicereceptu.cz
Lilkový salát gaji-namul
Samotný lilek skvěle přejímá chutě ostatních surovin. Proto pokrmy z něj vždycky chutnají jinak, vždy ale báječně. Potřebujete 2 fialové lilky 2 stroužky česneku 1/2 lžíce mletých chilli papri