Mamince je devadesát. To už je věk. Já ten svůj mám také, ale to neznamená, že se nebudu starat. I když to bolí.

Mateřská láska dokáže být krásná a hřejivá. Jenže někdy se z ní stane pouto, které svazuje víc, než by mělo. Přesně to se stalo mně.

Musím se o ni přece postarat

Moje maminka sedává každý večer na gauči, ovladač pevně v ruce. Už dopředu mi chystá místo vedle sebe, načechrá polštář a počítá s tím, že si přisednu a budeme spolu sledovat její oblíbený seriál.

Jenže já ho už dávno nemůžu vystát. Nebaví mě ani ty nekonečné debaty po každém díle. Sedím tam jen ze zvyku a z pocitu povinnosti.

Je to těžké

Do svých třiadvaceti jsem žila doma. Pak jsem se vdala, měla děti a vlastní život. Máma se mi do něj ale nepřestala plést. Naučila jsem se ji vyslechnout a pak si stejně udělat věci po svém. Měla jsem oporu v manželovi, a tak se to dalo zvládat.

Jenže časem se naše manželství rozpadlo. Když děti dospěly, zjistila jsem, že mě muž podvádí. Byla to rána. Dcera byla v cizině, syn měl před svatbou a já zůstala sama. Maminka samozřejmě „věděla všechno nejlépe“. Tvrdila, že mi to říkala od začátku.

Po rozvodu jsem se rozhodla přenechat byt synovi, čekal dvojčata. Sama jsem se, zlomená a unavená, vrátila k mámě. Byla jsem sama skoro senior a najednou jsme měla před sebou nový začátek. Vlastně to byl ale krok zpět. Zpočátku to vypadalo jako dobré řešení.

Jenže brzy jsem pochopila, že jsem si zadělala na problém. Máma mi začala organizovat každý den. Společné snídaně, večeře, večery u televize. Neustále jsme byly jenom spolu.

Soužití mámy a dcery v důchodu

Když jsem se trochu vzpamatovala a dostala chuť jít mezi lidi, narazila jsem. Nechtěla, abych chodila ven bez ní. Buď se chtěla přidat, nebo mě přesvědčovala, ať zůstanu doma. A když jsem přece jen odešla, vždy se něco stalo.

Najednou mi psala, že je jí špatně, že volá záchranku. Nebo že stojí před bytem a nemůže se dostat dovnitř. Věděla jsem, že to dělá schválně, aby mě donutila vrátit se. Dlouho jsem to snášela.

Měla jsem výčitky, že ji nemůžu nechat samotnou. Jenže pak jsem poznala někoho nového. A poprvé po letech jsem si uvědomila, že chci ještě žít po svém.

Přece mám ještě právo na lásku

Jenže to je problém. Máma mi vyčítá, že jsem ji vždy využila, když jsem potřebovala, a když někoho mám, tak ji odkopnu. Starou bábu, jak sama říká. A co mám dělat? Mám výčitky. Vím, že tu dlouho nebude, ale to se nedá vydržet.

A právě že vím, že až nebude, budu sama já. A nyní mám možnost vytvořit si vztah se spřízněnou duší. Kolik takových šancí budu mít? Nechci promarnit příležitost. Budu litovat, až budu jednou sama.

Helena P. (70), Zlín