Nedávno se u mě stavil zcela nečekaně můj syn. Bylo mi hned jasné, že to nevěstí nic dobrého. Takhle přijde jen v případě, že je nějaký průšvih.

Seděla jsem v kuchyni a míchala čaj, když se z ničeho nic ozval zvonek. Za dveřmi stál syn, na kterém hned bylo vidět, že není ve své kůži. Bylo to v úterý večer a venku lilo.

Doma se to hroutí

Posadil se a řekl: „Mami, už to nevydržím. S Martinou se hádáme skoro každý den. Ne jako dřív, kdy to bylo o maličkostech.“ Pak začal popisovat napětí v jejich rodině.

Kolikrát se stane, že přijde domů, až když Martina s dětmi už sedí u večeře. Naposledy prý už měly i pyžama a Martina po něm jen zle koukla a řekla: „Zase jsi dal přednost práci před námi!“

Pak mu vyčetla, že vnuk dostal trojku z matiky a ona to řešila sama. „Možná bys měl alespoň jednou za čas přijít včas!“ To se mému synovi samozřejmě nelíbilo.

Pokud chce uživit rodinu, zaplatit hypotéku, musí na to vydělat, tak pracuje skutečně od rána až do noci. Když si Martina vybírala, kde budou bydlet, musela přece počítat s důsledky své volby.

To napětí cítí i vnoučata

Bohužel dusno doma se projevuje i na dětech. Zavírají se samy do pokojíčků, a když po nich něco chtějí, jsou protivní a ten starší už začíná být i drzý! „Mami, nevím si rady. Jsem přetažený a ani doma nenacházím klid.

Mám pocit, že jsem ve všem selhal!“ Nejvíc ho asi trápí, že se na sebe doma všichni koukají jako nepřátelé. Dřív se společně smáli, teď se bojí otevřít pusu, aby to zase nespustilo záplavu výčitek.

Chvíli jsme přemýšlela, co dělat, a napadlo mě jedno řešení: „Pojďme se všichni sejít na chalupě a třeba se tam atmosféra uvolní a vy si v klidu promluvíte. Přede mnou se vám bude hůř hádat!“

Páteční sraz na chalupě

Martina měla kruhy pod očima, vnuk kapuci na hlavě, vnučka si jen tiše držela deku. Ten večer jsme se najedli a všichni jsme si šli brzy lehnout. Druhý den jsem jim u snídaně navrhla takovou hru.

Jeden po druhém zkusíme popsat, co nás v poslední době nejvíc trápí. „To my víme, babi, tebe trápí kolena!“ vyjelo z vnuka a všichni se zasmáli. Bylo to v tu chvíli to nejlepší, co se mohlo stát, protože hustá atmosféra polevila.

K mému překvapení začala jako první Martina a hlas se jí třásl: „Bolí mě, když můj muž přijde pozdě a já mám pocit, že jsem sama na všechno. Minulý týden jsem měla migrénu, ležela jsem v posteli a on volal, že zůstane déle v práci.

Volala jsem mu, jestli může přijít, a on řekl: ‚Teď nemůžu, schůzka.‘!“ Pak popsala, jak dorazil hodně pozdě a ona mu ve vzteku a zoufalství řekla hrozné věci. Vmetla mu do tváře, že je lhostejný, že mu na rodině nezáleží. „Vím, že to bylo přehnané, ale v tu chvíli jsem to cítila tak silně.“

Rodinná mediace

Syn jí to začal v klidu vysvětlovat. Řekl jí, jak rád by s nimi byl doma, ale když má termíny, bojí se, že přijde o práci. Co by pak všichni dělali?! A když přijde domů a ona na něj ještě křičí, připadá si úplně k ničemu. Potom spustil i vnuk:

„Já se hádám s mámou kvůli telefonu, ale ve skutečnosti mě štve, že se hádají rodiče a já se cítím jako páté kolo u vozu. Jednou jsem křičel: ‚Aspoň byste se mohli hádat, když nejsem doma!‘ A pak jsem utekl do pokoje a brečel jsem. Nikomu jsem to neřekl.“

I malá vnučka se rozplakala s tím, že se bojí, že se rodiče rozvedou a oni pak budou muset střídat domy. A to nechtějí! Seděli jsme chvíli úplně potichu. Pak jsem řekla: „Teď víte, co vás trápí. Pojďme vymyslet společně řešení!“ Martina začala:

„Chtěla bych, abys mi jednou týdně napsal nebo zavolal během dne, že na mě myslíš. A abys přišel domů aspoň tři večery v týdnu v sedm.“ Syn na to odpověděl: „Chtěl bych, abys mi občas poděkovala za to, že makám. A abys mi věřila, že nechci být pryč schválně.“

Vnuk dodal: „Chtěl bych, abychom spolu něco dělali, třeba jen hodinu fotbalu nebo hraní her, bez hádek.“ A vnučka to uzavřela: „Chtěla bych, abychom se večer objímali všichni, i když je špatný den.“

Budeme se scházet

Dohodli jsme se na malých krocích a potom jsem je všechny vyhnala ven. Když jsme po vycházce seděli u svačiny, syn se otočil na Martinu: „Promiň, že jsem tě nechal samotnou s tou migrénou.“

Martina odpověděla: „A ty promiň, že jsem tě obviňovala.“ Vnuk se najednou zeptal: „Táto, zahrajeme si zítra fotbal?“ A vnučka se přitiskla k mámě.

V neděli odjížděli s tím, že za dva týdny si setkání zopakujeme. Nebyl to zázrak. Věděla jsem, že se hádky vrátí, ale už si možná budou aspoň o trochu více rozumět.

Martina V. (65), Pelhřimov