Když jsme s manželem začali chodit do tanečních pro pokročilé, byl to vlastně takový poslední pokus o záchranu našeho vztahu.
Dlouho nám to už s manželem neklapalo. Když i poslední naše dítě, nejmladší dcera, odešlo z domu a začalo žít svůj vlastní život, najednou jsme se spolu neměli o čem bavit. Neměli jsme co řešit a úplně jsme se odcizili.
Já jsem se starala o zahrádku a chodila s naším psem Flipem na procházky, zatímco Ludvík vysedával věčně na verandě, kouřil jednu cigaretu za druhou a přitom luštil křížovky a četl sportovní přílohu novin. Scházeli jsme se vlastně jen u jídla, kde jsme povětšinou mlčeli.
Byli jsme všem pro smích
S nápadem začít chodit do tanečních pro pokročilé přišla naše nejmladší dcera Johana. Viděla, jak naše manželství pomalu spěje ke svému zániku a chtěla tomu za každou cenu zabránit.
Já, ani manžel jsme z toho kdovíjak odvázaní nebyli, ale abychom dceři udělali radost, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Když jsme na první hodině viděli všechny ty zamilované páry, které spolu souzněly, bylo to docela frustrující.
Naštěstí tam byli instruktoři, kteří taneční dvojice obcházeli, a přerušili tak naše trapné mlčení. Nejprve jsme se učili waltz. Dokud jsme trénovali jednotlivé kroky každý samostatně, šlo nám to docela dobře.
Jakmile jsme si to ale měli zkusit v páru, byla to katastrofa. Každý jsme šli na jinou stranu, šlapali jsme si vzájemně po nohou a několikrát jsme málem upadli. Cítila jsem se tak trapně, že si to ani nedovedete představit.
Cestou domů jsem jen stěží zadržovala slzy vzteku a zapřísahala jsem se, že mě na další hodinu nedostane ani pár volů.
Nefungovalo nám to
Dcera, když jsme jí o našem fiasku pověděli, se však zatvářila tak nešťastně, že jsme s manželem jejímu nátlaku podlehli a rozhodli se, že to ještě zkusíme. Druhý pokus při valčíku dopadl podobně katastrofálně jako ten první.
Samostatné kroky nám šly, ale jakmile jsme se spárovali, vůbec to nefungovalo. Podobně jako naše manželství. Brala jsem to jako důkaz, že nám dvěma už to zkrátka neklape a klapat nebude, že by bylo nejlepší, kdybychom šli každý svou cestou.
Vytrvali jsme
Nicméně naše dcera byla tak zatvrzelá, že jsme se s manželem dohodli na tom, že zkusíme ještě třetí, poslední pokus. Na programu bylo tango. Bezva. Tanec plný vášně, když vztah mezi námi byl na bodu mrazu. Už předem jsem věděla, jak to dopadne.
A moc jsem se nemýlila. Vůbec nám to nešlo. Jedinou útěchou bylo, že i ostatní páry to docela kazily. A největším překvapením pro mě bylo, když jsem na manželovi viděla, že se opravdu snaží. Když jsme přišli domů, započal manžel debatu.
Řekl, že bychom měli kurz absolvovat celý. Když ne kvůli nám, tak kvůli dceři, které na tom moc záleželo. Souhlasila jsem, ale pod podmínkou, že budeme trénovat i doma, abychom se před ostatními už dál tolik neztrapňovali.
Láska opět vzplála
Našli jsme si nějaká videa i vhodnou hudbu a začali jsme trénovat. Zpočátku to byla hrůza. Postupně jsme se však do toho dostali. Nechala jsem se od manžela více vést a naše taneční umění se začalo lepšit.
Dokonce i instruktoři nás pochválili, což nás ještě více „nakoplo“. Tančili jsme na lekcích i doma po večerech a úplně jsme tanci propadli. Manželovy doteky, které jsem tak dlouhou dobu postrádala, se mi líbily čím dál tím více.
Cítila jsem, že k sobě máme stále blíž a měla jsem z toho obrovskou radost. Znovu jsme se do sebe začínali zamilovávat a bylo to krásné. Díky tanci jsme k sobě s manželem opět našli cestu a splynuli jsme spolu. A za to všechno vděčíme naší umanuté dceři. Díky, Johanko!
Květa B. (68), Český Krumlov