Patrik byl od mala velký sporťák a do všeho se vrhal po hlavě. Jako školou povinný kluk chtěl vyzkoušet všechny sporty, o kterých se dozvěděl. U ničeho ale moc dlouho nevydržel.
Jeho prvním koníčkem byl fotbal. Bral ho vážně, chodil na tréninky, zápasy a prožíval všechny výhry i prohry. Jenže jeho nadšení mu vydrželo jednu sezónu. Potkal kamaráda, který hrál baseball, a rázem šel fotbal stranou.
Měnil zájmy
Najednou byl nadšený z baseballu a museli jsme koupit kompletní výbavu. Rozhodl se, že se mu chce věnovat naplno. Bavily ho i zimní sporty, od malička s námi lyžoval. V osmé třídě ale nutně potřeboval koupit snowboard, protože lyže podle něj byly nuda. Na hokej potřeboval taky výbavu, protože baseball je jen na léto a co chudák bude dělat přes zimu? Další rok byl zase baseball pasé a Páťa trénoval skoky do vody. Zjistil, že potřebuje adrenalin a skoky do vody z velké výšky ho zabavily víc než na jednu sezónu. Jenže se zas přidalo horolezectví.
Měl všechno
Tak jsme s manželem stále kupovali sportovní vybavení. Ale měli jsme radost, že se Patrik věnuje sportu i v pubertě. Ostatní spolužáci začínali s alkoholem a cigaretami a Patrik chtěl akorát výbavu k nějakému novému sportu. Vždy jsme věděli, čím mu dělat radost k narozeninám a Vánocům. Ještě že jsme měli dům a všechny jeho sportovní potřeby se vešly do garáže. Lyže, brusle, snowboardy balóny, chrániče, hokejky, pálky, rakety – u nás by si vybral každý. Mohli jsme otevřít bazar sportovních potřeb. „Až budeš dospělý a bydlet sám, aby sis koupil byt navíc na ty všechny svoje krámy. Jinak to poletí, já je tu nechci,“ dráždil ho táta v legraci.
Začal riskovat
Když se Patrik osamostatnil, začal nám přidělávat starosti. Ne proto, že jsme měli plnou garáž veškeré sportovní výbavy. Jeho vášeň pro sport se přerodila v touhu po adrenalinu. Všechny sporty z dětství ovládal perfektně a potřeboval zase něco nového vyzkoušet. Už ani nevím, kdo ho přivedl k novému koníčku – paraglidingu. Koupil si padák a začal skákat volným pádem z letadla. „To je mnohem větší dobrodružství, než skoky do vody,“ vyprávěl nám nadšeně. Osvobozující pocit z volného pádu se prý nedá popsat. Pro mě to ale znamenalo jediné. Strach o syna. Žila jsem několik dlouhých let v obavách, aby se Patrikovi něco nestalo. Aby se mu otevřel padák a doskočil na rovnou půdu. Mezi paraglidisty si našel i dívku a skákali spolu. Škoda, že si nenašel třeba cyklistku, byla bych klidnější.
Zamiloval se do sestřičky
Moje obavy se naplnily, když pokořil hranici sedmi set seskoků padákem. Špatný silný vítr ho strhl k lesu a místo na zemi skončil ve větvích stromů. S polámanými žebry a vykloubenými rameny skončil v nemocnici, kam ho dopravil vrtulník. „Aspoň jsem se stylově proletěl vrtulníkem,“ žertoval s humorem sobě vlastním z nemocničního lůžka. Mně to tedy vtipné nepřišlo ani trochu, ale spadl mi kámen ze srdce, když jsem ho viděla zafačovaného, přesto s úsměvem na tváři. Zpětně jsem si potvrdila, že všechno má své důvody. Při rehabilitaci potkal zdravotní sestřičku, do které se na první pohled zamiloval. Po pádu a kvůli rekonvalescenci skákání omezil a věnoval se randění s novou láskou Eliškou.
To brzy přineslo své ovoce. Eliška otěhotněla a Patrik jí slíbil, že se skákáním nadobro sekne. A svůj slib vyplnil. Narodila se jim Deniska a Patrik nechtěl vystavovat svou rodinu žádnému nebezpečí, ani tomu, že by o něj mohli jednou přijít. Ne na dlouho jsem ale zůstala klidná. Už když byly Denisce tři měsíce, vyrazili mladí na dovolenou. Podle Patrika „jen“ do Řecka. Ale už s takovým miminkem se odvážili do letadla. Prý nemohli nevyužít takovou skvělou nabídku jako letenky za pouhou pětistovku na osobu. Užili si to a vrátili se v pořádku, ale Patrik si našel nové hobby.
Zase adrenalin
Bylo pro něj zábavou vyhledávat akční letenky. Denisce nebyl ještě ani rok a už letěli do Dubaje. Za pár měsíců potom do Izraele a taky na výlet do Petrohradu. Jakmile byla nějaká levná letenka, Patrik ji okamžitě kupoval. Když přišel s tím, že koupil let do Keni, šly na mě mrákoty. Ještě že mi osvětlil, že letí sám s kamarádem. Patrik opravdu nevydrží na místě a bez adrenalinu nemůže žít.
Helena P. (59), Nové Město na Moravě
