Zamilovala jsem se do muže, který si dělá, co chce. Klidně na týdny zmizí, aby se zase vrátil a ve vztahu pokračoval, jako by se vůbec nic nestalo. Setkali jsme se na narozeninách mojí kamarádky Ivany, která si potrpí na velké oslavy. Bylo to prosté – lidé, kteří se neznali, se jednoduše představili. „Jmenuju se Patrik,“ řekl a podal mi ruku. Jeho stisk byl pevný, pohled přímý. Líbil se mi, byl

Samota v bytě byla ničivá. A tak jsem se na radu kamarádek přihlásila do kurzu. Když nic víc, aspoň se naučím španělsky, říkala jsem si. Rozvod sám o sobě byl pro mě těžký a bolestivý, ale ještě horší bylo to ticho, které poté doma nastalo. Takové to ticho, které někdy až křičí. Kamarádky mě proto nakonec přemluvily, abych začala něco dělat, nějak se bavit, a tak jsem se zapsala do kurzu španěl

Nemůžu uvěřit, co jsme všechno s kamarádkou vyváděly, když nám bylo šestnáct. Bylo to spíš trapné než vtipné. Chtěly jsme, aby si nás všimli kluci. Hlavně tedy ten jeden. Je to už dávno. Bylo nám s kamarádkou Mirkou šestnáct let a neustále jsme na sebe chtěly za každou cenu upozorňovat, aby si nás každý všiml. Vyváděly jsme psí kusy, což vyvrcholilo, když se v chatové osadě, kam obě naše rodiny

Máma a tety nade mnou naříkaly, myslely si, že se už nevdám. Ale osud za mnou poslal to auto, které mě sledovalo. Táhlo mi už na čtyřicet, když jsme se seznámili, a to ne zcela tradičním způsobem. Jela jsem jako vždy z práce na kole. Byl pěkný jarní den, nezvykle slunečno. Šlapala jsem po úzké asfaltce, koukala na pomalu se probouzející krajinu a cítila radost ze života, když se za mnou objevil

Chodili jsme s Honzou do téže třídy, ale v podstatě jsme se ignorovali. Kdyby mi někdo řekl, že se časem sblížíme, vysmála bych se mu. Zuřivě jsme se nenáviděli. Dnes se tomu musím smát, ale tehdy mi to směšné nepřipadalo. Jmenoval se Honza, bydlel s rodiči v naší ulici. Naše rodiny se neměly rády odnepaměti. Nejspíš proto, že Honzovi předkové byli bohatí sedláci, zatímco naši předkové byli chu

S Luďkem jsme žili aktivně. Milovali jsme tanec, toulky po horách, cestování. Pro svoji vášeň jsme se vzdali i dětí. Chtěli jsme žít jeden pro druhého. V šedesáti letech jsme měli formu jako třicátníci. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy Luděk chytil infikované klíště. Luděk nikdy nepatřil k těm mužům, kteří by brečeli nad tím, že mají rýmu nebo zvýšenou teplotu. Byl to pořádný chlap, kterého j

Prožila jsem nelehké životní období. Zemřel mi manžel, kterého jsem hluboce milovala. Poté jsem ale zjistila, že něco cítím k jeho bratrovi. Markova smrt otřásla mým životem. V jediném okamžiku jsem ztratila nejen manžela, ale i nejlepšího přítele. Spolu s ním zmizel můj klidný život, pocit bezpečí i jistota. Čas po jeho odchodu byl plný bolesti, která se zdála být nekonečná. Jedinou osobou, kt

V kurzu němčiny pro seniory, kam jsem se přihlásila, jsem potkala báječného muže. Zakrátko jsme tvořili šťastný pár. S kamarádkou jsme byly na nákupu v Německu. V obchodě jsme viděly, jak se nějaký muž snaží domluvit s prodavačkou ohledně reklamace. Pán moc německy neuměl, moje a kamarádky němčina sice taky nebyla žádná sláva, ale snažily jsme se mu pomoct. Nakonec se to zdárně vyřešilo, popřál

Měla jsem lakomého tátu, šetřilo se na jídle, topení i oblékání. Chodila jsem hrozně oblečená, i tak se do mě zamiloval nejhezčí kluk ze třídy. Kdysi bývala naše rodina pro smích celé vesnici, kvůli tatínkovi. Byl to v jádru fajn chlap a měl mě i mámu moc rád, přál si pro nás to nejlepší, často hovořil o tom, že jeho životním cílem je poslat mě na studia, protože on si to nemohl dovolit. A že n

Náš dům nikdy nebyl tichý. Roky se jím rozléhal smích, hádky, bouchání dveří a hudba našich dětí. Byla to neustálá symfonie života. Pak ale nastal čas, kdy náš nejmladší syn Tomáš odjel na vysokou školu do jiného města. A najednou zbylo jen ticho. Zpočátku jsem si myslela, že to bude úleva. Že si konečně odpočineme, že budeme mít čas sami na sebe. Jenže místo toho se ukázala pravda, kterou jsme