Musela jsem se změnit, abych pochopila, že vzhled je také důležitý, nejen duše. Nechtěla jsem dělat vnukům ostudu, tak jsem na sobě zapracovala. Nebyla jsem sice velká krasavice, ale ošklivá taky ne. Můj muž mi od začátku říkal, že mu na vzhledu nezáleží, že mě miluje takovou, jaká jsem. Přestala jsem o sebe pečovat Dnes zpětně si říkám, že mi ty nesmysly věšel na nos určitě z pohodlnosti

Osm let jsme tvořili stabilní pár. Až nečekané srovnání se sestřiným akčním vztahem mě přimělo jednat. Rozhodla jsem se naplánovat rande. Honza je skvělý přítel, kterého by mi kdejaká žena mohla závidět. Je hodně pracovitý a zodpovědný, mám s ním jistotu stabilní domácnosti a vím, že kdykoliv by můj příjem z nějakého důvodu vypadl, on by mě podpořil. Povahou je úplný kliďas, skoro nikdy se nehá

Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že se protiklady doopravdy přitahují. S manželem jsme každý úplně jiný, no a klape nám to báječně. Byla jsem rozmazlovaný, zhýčkaný jedináček, měla jsem a dostala všechno, na co jsem si jen pomyslela. Později to platilo i o klucích. Byla jsem hezká, a tak stačilo ukázat prstem, a každý kluk za mnou okouzleně kráčel. Teď mluvím o středoškolských letech. Al

Václava jsem zprvu znala jen z Jitčina vyprávění. Byl to podle ní ten nejbáječnější mladý muž. Urostlý, vtipný a bystrý. Říkám to nerada, ale přebrala jsem kluka kamarádce. Dobře vím, že se to nedělá, ale bylo to zkrátka silnější než já. Zprvu jsem ho vůbec neznala, jen z jejího vyprávění. Podle Jitky byl Václav ten nejúžasnější kluk pod sluncem, vysoký, štíhlý, hezky oblečený, s krásným úsměve

Nikdy mě ani nenapadlo, že by se staré zlaté časy mohly vrátit. Ale jak se říká, zázraky se dějí, ač zdaleka ne každý den. Všimla jsem si, když jsem šla na houby, že tu ruinu naproti nám někdo konečně opravuje, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Myslela jsem, že nový majitel. Když jsem se vracela s poloprázdným košíkem, zaregistrovala jsem chlapíka asi v mém věku, příšerně oblečeného, jak opra

Strhla se obrovská průtrž mračen, tak jsem vzala nohy na ramena a běžela jsem se schovat do nejbližšího krámku. Spoléhat se na předpovědi počasí prostě nejde. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži už několikrát. Ale jednou mi to přineslo štěstí. Televizní rosnička slibovala, že bude jasný, až polojasný den a slabé přeháňky, že prý přijdou až navečer. Vzhledem k tomu, že bylo krásné slunečné

Žila jsem si svůj poklidný život a byla jsem spokojená. Až s příchodem nového souseda jsem zjistila, že mi chybí něčí blízkost. Byla jsem už několik let vdovou. Na svůj život jsem si nikterak nestěžovala. Měla jsem svoji zahrádku a milovaná vnoučata, a to mi ke štěstí stačilo. Nebo jsem si to alespoň myslela. Nic víc jsem už od života nečekala. Pak se ale objevil soused Tomáš a já jsem zjist

V lásku jsem už nevěřila. Moje manželství bylo v troskách, přitom jsme vychovávali dvě malé děti. Jejich táta byl bohužel alkoholik. Můj první manžel měl desítky kamarádů, jedním z nich byl i Marek, o kterém chci vyprávět především. Příběh mého prvního manželství není právě nejveselejší, láska to opravdu nebyla. S Petrem jsme se museli brát, čekala jsem dítě. Po svatbě se mi narodil syn, dva ro

Věřila jsem, že jednou k sobě najdu správného muže. Dva pokusy mi sice nevyšly, ten třetí ale zatím nemůže být lepší. V dávat se ve dvaceti letech bylo romantické a naivní. Chystat další svatební šaty těsně před čtyřicítkou už bylo trošku bláznivé. Ale absolvovat to všechno znovu, do třetice, na prahu šedesátky, to už si klepali na čelo všichni moji blízcí. „Zase tě mám vést k oltáři? Vždyť už

Sblížila nás písnička Lenky Filipové a Karla Zicha Mosty. A tak jsme se jeden takový most pokusili mezi sebou vybudovat. Jednou se sice zbortil, my jsme k sobě ale zase našli cestu. Ráda jsem jezdívala na pio­nýrské tábory. Naši mě tam šoupli hned v první třídě, aby měli pár týdnů klid, ale mně to nevadilo. Byla jsem smělá holčička a společnost jsem vyhledávala. Akorát že mi při vyndávání zavaz