Sblížili jsme se až ve třeťáku na střední, předtím jsme se na sebe mračili, protože se na sebe mračily i naše rodiny. Potom však přišla změna. S Romanem jsme se dali dohromady ve třeťáku, když nám bylo sedmnáct. Bylo to překvapivé, předtím jsme na sebe koukali s pohrdáním a sotva se pozdravili. Nečekala jsem to, ale musím říct, že se mi líbil odjakživa. Zakazovala jsem si na to však myslet, při

Pokud se studentka zamiluje do profesora, bývá to pomíjivé. To se u mě ale nestalo. Věděla jsem, že bez něj nemohu dál žít. Celá třída věděla, že jsem zamilovaná do našeho češtináře. Nemělo se to rozkecat, měla jsem držet jazyk za zuby. Ale nechtěla jsem zůstat se svým tajemstvím sama, a tak se to rozkecalo. Holky se potřebují svěřovat, proto jsem se svěřila nejlepší kamarádce. Slíbila, že to n

Vyčítala jsem si, že nejsme úplná rodina, že jsem svým zlatíčkům nedokázala udržet tátu. Kamarádky mě ujišťovaly, že za to přece nemohu. A našel se i ten, který to pochopil. Přes léto jsem prodávala v kiosku na koupališti. Děti, Monika a Daniela, si tu hrály, měla jsem o nich přehled, trávily zde vlastně prázdniny, když nepočítám neodmyslitelný letní tábor. Byla jsem čerstvě rozvedená s hodně b

Zamilovala jsem se do muže, který si dělá, co chce. Klidně na týdny zmizí, aby se zase vrátil a ve vztahu pokračoval, jako by se vůbec nic nestalo. Setkali jsme se na narozeninách mojí kamarádky Ivany, která si potrpí na velké oslavy. Bylo to prosté – lidé, kteří se neznali, se jednoduše představili. „Jmenuju se Patrik,“ řekl a podal mi ruku. Jeho stisk byl pevný, pohled přímý. Líbil se mi, byl

Samota v bytě byla ničivá. A tak jsem se na radu kamarádek přihlásila do kurzu. Když nic víc, aspoň se naučím španělsky, říkala jsem si. Rozvod sám o sobě byl pro mě těžký a bolestivý, ale ještě horší bylo to ticho, které poté doma nastalo. Takové to ticho, které někdy až křičí. Kamarádky mě proto nakonec přemluvily, abych začala něco dělat, nějak se bavit, a tak jsem se zapsala do kurzu španěl

Nemůžu uvěřit, co jsme všechno s kamarádkou vyváděly, když nám bylo šestnáct. Bylo to spíš trapné než vtipné. Chtěly jsme, aby si nás všimli kluci. Hlavně tedy ten jeden. Je to už dávno. Bylo nám s kamarádkou Mirkou šestnáct let a neustále jsme na sebe chtěly za každou cenu upozorňovat, aby si nás každý všiml. Vyváděly jsme psí kusy, což vyvrcholilo, když se v chatové osadě, kam obě naše rodiny

Máma a tety nade mnou naříkaly, myslely si, že se už nevdám. Ale osud za mnou poslal to auto, které mě sledovalo. Táhlo mi už na čtyřicet, když jsme se seznámili, a to ne zcela tradičním způsobem. Jela jsem jako vždy z práce na kole. Byl pěkný jarní den, nezvykle slunečno. Šlapala jsem po úzké asfaltce, koukala na pomalu se probouzející krajinu a cítila radost ze života, když se za mnou objevil

Chodili jsme s Honzou do téže třídy, ale v podstatě jsme se ignorovali. Kdyby mi někdo řekl, že se časem sblížíme, vysmála bych se mu. Zuřivě jsme se nenáviděli. Dnes se tomu musím smát, ale tehdy mi to směšné nepřipadalo. Jmenoval se Honza, bydlel s rodiči v naší ulici. Naše rodiny se neměly rády odnepaměti. Nejspíš proto, že Honzovi předkové byli bohatí sedláci, zatímco naši předkové byli chu

S Luďkem jsme žili aktivně. Milovali jsme tanec, toulky po horách, cestování. Pro svoji vášeň jsme se vzdali i dětí. Chtěli jsme žít jeden pro druhého. V šedesáti letech jsme měli formu jako třicátníci. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy Luděk chytil infikované klíště. Luděk nikdy nepatřil k těm mužům, kteří by brečeli nad tím, že mají rýmu nebo zvýšenou teplotu. Byl to pořádný chlap, kterého j

Prožila jsem nelehké životní období. Zemřel mi manžel, kterého jsem hluboce milovala. Poté jsem ale zjistila, že něco cítím k jeho bratrovi. Markova smrt otřásla mým životem. V jediném okamžiku jsem ztratila nejen manžela, ale i nejlepšího přítele. Spolu s ním zmizel můj klidný život, pocit bezpečí i jistota. Čas po jeho odchodu byl plný bolesti, která se zdála být nekonečná. Jedinou osobou, kt