Pána s pejskem jsem potkávala na procházkách. Nejdřív jsme se na sebe jen usmívali, pak jsme se začali zdravit.

Ráda jsem se procházela nad řekou ve vilové čtvrti. Bylo na ní dobře patrné, že tu bydlí samí zazobanci. Po rozvodu jsem byla jakoby zraněná, bolelo to skoro až fyzicky, a tak mě dlouhé procházky uklidňovaly.

Potkávala jsem na nich pána s pejskem, občas jsem měla pocit, že si mě udiveně prohlíží. Třeba mu připadalo divné, že si tu tak často jen tak bloumám s očima plnýma slz, bez psa, kterého bych venčila tak jako ostatní, co se tu procházeli.

Někdy jsme se na sebe usmáli, pak jsme se začali zdravit. Promluvil první, řekl: „To máme ale krásné babí léto, co říkáte?“ Pak už jsme se potkávali cíleně, pokaždé o půl páté, jako bychom se domluvili. Jako by to bylo rande. Ale zprvu se jednalo jen o přátelské schůzky.

Našli jsme u sebe porozumění

Začali jsme se jeden druhému svěřovat. Bylo to lepší než najít si psychologa, jak mi radily kolegyně. Vyprávěla jsem mu, co všechno jsem si prožila během rozvodu, a vyslechla jsem i jeho příběh. Těžce onemocněl, a manželka ho opustila.

Byl k ní natolik shovívavý, že ji ještě dokázal omlouvat. „Bylo to pro ni asi těžké,“ připustil. „Byl jsem lítostivý, zlomený, skoro jsem to vzdával. Taky na mě nebyl pěkný pohled. Prostě odešla.“ Vylíčil, že se ocitl tak na dně, že už nebylo kam padat.

Leda šplhat nahoru. To udělal, a dnes je vyléčený, se vším smířený a celkem spokojený. „Jen ta samota mě deptá,“ krčil rameny. „Ale teď, když se pravidelně setkáváme, jsem ožil, připadám si jako znovuzrozený.“ Měla jsem stejný pocit.

Napadlo mě zeptat se, kde vlastně bydlí, a k mému úžasu ukázal na nejkrásnější vilu zabudovanou do skály, ke které vzhlížely celé generace zdejších. „Vila továrníka Bouchala!“ zvolala jsem. „To byl prastrýc,“ řekl s úsměvem.

Spřízněná duše

Asi za dva roky jsme se vzali. Ne kvůli továrníkově vile, ale proto, že jsem, pozdě, ale přece, potkala spřízněnou duši. Je krásné snídat v proslulé vile a dívat se dolů na řeku, jak líně plyne.

Však jsem si kvůli tomu něco vytrpěla od Zbyňkovy bývalé ženy, která o mně začala po městě roznášet, že jsem bezskrupulózní zlatokopka. Jednou nám hodila šutr do okna, jindy si na mě počkala a hučela do mě, že jsem nemorální coura.

„To jste leda tak vy,“ vmetla jsem jí do tváře. „Opustit nemocného je ubohé.“ Domů jsem přišla se slzami v očích, bylo to nepříjemné setkání, křičela na mě. Ale Zbyněk má v sobě tolik klidu, že je mi, jakmile se ocitnu v jeho blízkosti, rázem dobře. Jsem moc vděčná, že jsme jeden druhého našli.

Petra Č. (66), Humpolec