Protože v máji se každý musí zamilovat, zamilovala jsem se též. Vše bohužel nasvědčovalo tomu, že marně, neboť onen kolega byl zadaný. Nakonec se ale na mě usmálo štěstí.

Kvetly stromy, blížily se maturity a my učitelé češtiny jsme studentům recitovali verše, které se jim mohly v následujících týdnech hodit.

Pochopitelně Máj anebo jarní verše od Jaroslava Seiferta, protože kupodivu i puberťáci se dokážou ponořit do romantiky, a puberťačky zejména. Všechny holky z mých tříd byly podle mě zamilované a nejlegračnější na tom bylo, že já také.

Ostatně mohla jsem si to dovolit, byla jsem mladá a svobodná, ale i tak vše nasvědčovalo tomu, že můj cit zůstane navždy bez odezvy.

Byla jsem zamilovaná tajně, neboť mi připadalo, že se to pro důstojnou pedagožku vlastně ani nehodí, navíc jsem byla přesvědčena, že do toho fešného tělocvikáře je zahleděna většina dívek z naší školy a možná i z městečka.

Daly mu přezdívku Hezy, byla velmi výstižná. Babička mě před příliš pohlednými chlapíky vždy varovala, říkávala: „Dej si pozor, děvenko, s těmi moc hezkými bývají největší starosti.“

Říkala jsem si, že tahle moje tajná láska bude odsouzena k zániku, neboť Hezy, který se ve skutečnosti jmenoval Martin, byl ještě ke všemu zadaný.

Atraktivní bruneta

Do jeho auta mu po vyučování pravidelně nasedala atraktivní brunetka a významně se k němu vinula, aby všichni, zejména studentky a kolegyně, viděli, že on a ona jsou pár.

Ale nevědělo se, jak moc je tahle známost vážná, a zdali povede ke svatbě, anebo nepovede nikam. Brzy jsem se to však měla za poměrně dramatických okolností dozvědět.

Když jednou kolega tělocvikář zase odjížděl po vyučování se svou přítelkyní po boku, vůz zčistajasna lítostivě škytl a již nepokračoval v jízdě.

To se stalo před školou v době, kdy většině tříd skončilo vyučování, a tak studenti užasle sledovali, jak Martinovo děvče zuří, vybíhá z automobilu, kope do pneumatik, něco křičí a potom mizí. Také jsem u toho byla.

Děkuju pěkně

Viděl, že jsem vše viděla. Omluvně pokrčil rameny, mrkl na mě a povídá: „Tak já jdu dnes domů zjevně také pěšky, můžu vás doprovodit, kolegyně?“Cestou vysvětlil, že je jeho tmavovláska poněkud vznětlivé povahy a že ho to už přestává bavit.

„Kdybychom spolu žili,“ přemýšlel nahlas, „myslím, že by na mě v jednom kuse řvala. No to teda děkuju pěkně.“ Hned druhý den mi oznamoval, že se s ní rozešel, a rovnou mě pozval na kávu. Nadšeně jsem souhlasila.

Hodili jsme se k sobě, měli jsme coby dva kantoři společné zájmy a záliby. Babička spráskla ruce, když pohledného Martina spatřila, a šeptala mi: „Holka nešťastná, copak jsem tě před těmi fešáky nevarovala?“

Jenomže srdci se poroučet nedá. A jestli na nás teď babička shora kouká, musí uznat, že se v tomto případě zmýlila. Za Martina jsem se vdala a jsme spolu šťastní už pěknou řádku let.

Kamila (65), střední Čechy