Když mi Ota napsal, že by se rád sešel, myslela jsem, že jde o přátelské setkání. Přece jen jsme spolu dlouho žili. Jenže ono to bylo trochu jinak.
Místo klasického pokecu u sklenky vína, jaký jsem s Otou po našem rozchodu zažila už mnohokrát, ale přišel šok. Ota mi udělal návrh, který mě nejdřív naštval.
Ale jak nad tím stále přemýšlím, možná bych to chtěla zkusit. A vlastně mi to i lichotí. Jsem sama, asi by bylo hloupé odmítnout. Fakt nevím…
Stále jsme přátelé
Nerozešli jsme se s Otou ve zlém, jednoduše jsme se shodli, že máme o budoucnosti jiné představy. On si tehdy chtěl ještě užívat, cestovat. Rozhodně neplánoval svatbu, natož rodinu a určitě nechtěl děti.
Já už bych se bývala naopak ráda usadila a po dětech jsem tehdy moc toužila. Toto mé přání se bohužel stejně nevyplnilo a mým životem prošli jen muži, kteří beze stopy zase zmizeli.
Ota byl vlastně jediný, se kterým to stálo za to. Stále jsme si psali a volali, jak se kdo má, a občas jsme se sešli. Lásku v tom už hledat nešlo, on se oženil.
Pravda, jeho ženu jsem nikdy nepotkala, hodně totiž pracovně cestovala, ale Ota o ní vždy moc hezky mluvil. Byla o dvacet let mladší než on a podle fotek i velmi atraktivní. Myslela jsem, že je Ota spokojený.
Trochu divný návrh
Ale asi nebyl. Naše setkání probíhalo příjemně, smáli jsme se, vzpomínali, pomlouvali staré známé, pili skvělé víno a… trochu koketovali. Tedy Ota koketoval se mnou. Občas mi sáhl na nohu, stále mi hleděl upřeně do očí a neustále mi lichotil.
„Je ti něco?“ nevydržela jsem to. „Asi bych tě chtěl,“ odpověděl. Zírala jsem na něj a nechápala: „Vždyť máš mladou sexy manželku, co bys dělal se mnou?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Cokoliv bys chtěla, ale hlavně bychom si užívali. Jezdili bychom na výlety, chodili na dobré večeře, bral bych tě na nákupy. Novou kabelku bys potřebovala, jak tak vidím,“ řekl.
Stiskla jsem svou opelichanou starou tašku a celá zrudla. „Jestli je to vtip, tak hodně hloupý! Možná máš prachy a dokonalou ženu, ale legraci si ze mě dělat nemusíš,“ odsekla jsem a zvedla se k odchodu.
Jenže pak se mi to rozleželo v hlavě. Ota je pořád fešák, já sama, on má na rozdíl ode mně možnosti bavit se a já si vyhazovat z kopýtka nemůžu, i když bych chtěla. Ale mohl to myslet vážně?
Nedávalo to prostě smysl, kdo by chtěl uplácet ženskou po padesátce kabelkami a drahými večeřemi jen proto, aby se stala jeho milenkou, když má doma mladou krasavici?
Tlačí na odpověď
Je to pár dnů, co mi od něj přišla zpráva: „Moje nabídka trvá a myslím to vážně,“ napsal naléhavě. A já stále nevím, co odpovědět. Nehodlám se nechat uplatit, nejsem přece žádná prodejná ženská, taky nefandím nevěře, ale na druhou stranu je to hezký chlap…
Hedvika D. (51), Brno
