Často čtu příběhy o prarodičích, kteří nesmí dávat vnoučatům sladkosti, protože si to jejich děti nepřejí. A pak si vzpomenu, jak je to u nás…

Dceru jsem si doslova vymodlila. Když se narodila, bylo to jediné miminko v rodině, proto ji všichni náležitě rozmazlovali, včetně mě. Navzdory té naší nevýchově z ní nakonec vyrostla šikovná holka, která věděla, co chce.

Vychovávat neuměla!

Vzala si moc sympatického kluka a porodila mu krátce po sobě hned tři děti. Zůstala s nimi doma a potom se začaly dít věci. „Mami, dej mu čokoládu, ať nebrečí!

Mami, nech ho dojíst ty chipsy u televize, on by stejně neusnul!“ nabádala mě krátce před půlnocí, když jsem u nich byla jednou na návštěvě. Koukala jsem na ni a pak na vnoučata, která se notně zakulatila.

Nejhůř na tom byla nejstarší vnučka, která se sotva valila. A dcera také nevypadala jako reklama na štíhlou linii. Nejsem žádným fanouškem odpírání a o dietách si myslím své, ale cpát děti na noc čokoládou nebo chipsy, to se mi příčilo.

Hlavně, když vypadaly tak, jak vypadaly. A protože nerada chodím kolem horké kaše, dceři jsem to hned řekla. Možná to bylo moc drsné a tvrdé, ale musela jsem.

Vyhodila mě z bytu

„Mami, nemluv mi do výchovy. Sama vím, co je pro moje děti nejlepší. Bude asi lepší, když k nám přestaneš chodit, pokud tě to tak štve!“ sdělila mi rezolutně záhy poté, co jsem domluvila. Myslela jsem si svoje a uraženě odešla. Nenavštívila jsem ji celý týden.

Potom už jsem to nevydržela a zazvonila na prahu jejího bytu. Vykoukla umazaná od nějakého dortu, který do sebe cpala. Děti seděly u televize a ani si mě nevšimly! Rozbrečela jsem se lítostí.

Přece musel být nějaký způsob, jak se vídat s vnoučaty, aniž by proti mně dcera brojila. Napadlo mě zjistit, jaký názor má na to všechno můj hodný zeť. S malou dušičkou jsem za ním zašla do práce.

Nerozhněvá se? Udělá si na mě chvilku času? „Jo, mamko, s tou vaší dcerou asi nikdo nehne. Ani já ne. I když…možná…“ kroutil hlavou tajemně. Čekala jsem, co z něho vypadne.

Podivný obchod

Dozvěděla jsem se, že dcera touží po autě. Nebylo nač čekat. Vrátila jsem se k ní s nabídkou: „Chceš auto? Uděláme obchod. Jeden rok bude po mém. Jídlo pro děti i pro tebe, pohyb a rozvrh dne. Když to budeš dodržovat, dostaneš auto!“ vychrlila jsem.

Koukala na mě jako na blázna. V duchu jsem jí dala za pravdu. Jen blázen by něco takového po někom chtěl. Jen blázen by uplácel vlastní dceru jen proto, aby zhubla. Holka byla nejdřív notně v šoku, ale pak se jí to asi rozleželo v hlavě a nakonec kývla.

Rok uběhl jako voda. Já se snažila, ostatní aktéři také. Děti zhubly a dcera též. Zeť byl nadšený. Svůj slib jsem dodržela a koupila dceři auto. Bude ho potřebovat. Čeká další přírůstek do rodiny a já jen doufám, že tohle vnouče mi už nevykrmí.

Blanka H. (71), Aš