Nikdy bych si nemyslela, že skončím v domově důchodců. Ale stalo se to, a co bylo nejhorší, to byl fakt, že jsem tam narazila na někoho hodně zlého.
Když jsem si podruhé zlomila nohu, která se ne a ne dát do pořádku, uznala jsem porážku. Sama to už nezvládám. Syn měl starosti se svou firmou, dcera léta žila s rodinou v Německu a já už nebyla schopná si sama dojít ani pro rohlíky.
Domov důchodců nebyl místem, které bych chtěla poznat osobně, ale nebyla jiná možnost. A tak jsem začala hledat a po nějaké době našla nový domov.
Těžké začátky
Nebudu tvrdit, že to bylo ideální, určitě ne, ale časem jsem si zvykla. Četla jsem, pozorovala ptáky za oknem, chodila na společné čaje a někdy i na cvičení. Vlastně to nebylo tak zlé. Minimálně do chvíle, kdy nastoupila nová pečovatelka Marcela.
Byla mladá, tak kolem čtyřiceti. Měla blond vlasy a výraznou rtěnku. Působila energicky, skoro až moc. Všechno dělala rychle, svižně, ale způsobem, který mi hned připomněl kantorku, co mě kdysi ve škole ponižovala před třídou.
Marcela se taky tak divně usmívala, hlavně na vedení, a před rodinami klientů se chovala jako anděl. Jinak to ale bylo už trochu horší. „No tak, babi, nemůžete bejt takhle pomalá,“ řekla jednou paní Jiřince, když jí pomáhala do županu. Řekla to v žertu, jenže ve skutečnosti v tom bylo pohrdání.
Nenápadné ponižování
Paní Jiřina zrudla a pak už celý den jen seděla na chodbě a koukala do země. Marcela lidi, co jí neodporovali, chválila. Těm nosila zákusky, brala jim prádlo na vyprání dřív než ostatním, předávala zprávy od rodiny. Ale ti, kteří se jí znelíbili, pocítili změnu okamžitě.
Ona si svou moc užívala
Jednoho dne jsem si dovolila říct, že by bylo fajn, kdyby polévka nebyla tak horká, protože se mi špatně nese ke stolu. Usmála se: „Tak si příště počkáte na studenou.“ Druhý den jsem polévku nedostala vůbec. Prý došla.
Záhy jsem pochopila, že Marcela není jen protivná a necitlivá, ale i vyloženě krutá. U paní Aleny pravidelně ignorovala noční toaletní asistenci. „Zase jste to zaspala?“ ptala se jí pak ráno.
Paní Alena brečela, že si to nezaslouží a že je špinavá a zbytečná. S panem Čadkem to bylo ještě horší. Byl to starý pán, který pořád něco kritizoval. Ale měl své důvody.
Marcelu jednou okřikl, že nemá co číst jeho soukromou poštu, když mu ji podávala. Od té doby si ho podávala. Když nemohl najít zuby, jen pokrčila rameny. „Asi vám utekly,“ pravila. Personál se smál. Starý pan ale ne.
Začala jsem si vše psát
Hnulo mi to žlučí tak moc, že jsem si všechno, co Marcela dělala, začala poznamenávat. Chtěla jsem si být jistá, že mi ještě slouží hlava, že se mi to jen nezdá. Možná právě díky těm zápiskům jsem si uvědomovala, jak se moji spolubydlící v domově změnili.
Ti, kteří se původně ozývali, ztichli. Jako kdyby je Marcela už vyčerpala. Paní Milada, která dřív s humorem vše glosovala, začala potichu mluvit o smrti. A jeden pán odešel. Jednou jsem slyšela Marcelu mluvit do telefonu na balkoně.
Myslela si, že ji nikdo neslyší. „Já jim to nedaruju, když mě někdo štve, má smůlu. Vedení to nikdy neřeší, staří lidé nemají důkaz,“ smála se. Měla pravdu. Neměli jsme proti ní šanci. Rodiny většinou přijely na hodinku, všechno je na první pohled v pořádku.
A vedení se na Marcelu dívalo jako na spásu. Nikdo už neřešil, že se vozí po nás, bezbranných. No, nevydržela jsem to ani já. Našla jsem si nový domov, hodně daleko!
Věra T. (90), Strakonice
