Bylo mi téměř čtyřicet, když jsem poprvé potkala Radoslava. Osamělost už pro mě byla samozřejmostí.

Nečekala jsem už nic velkého, jen osamělý zbytek života. A přesto, najednou přišel on. Radoslav byl vdovec a staral se o své dvě děti, Markétu a Vítka. Když jsem je poprvé viděla, cítila jsem spíš zodpovědnost než nejistotu.

A domnívala jsem se, že vzájemné sympatie byly skutečné. Po Radkově smrti se ovšem ukázalo, že pod povrchem bylo něco jiného po celou dobu. Po svatbě jsme se přestěhovali do domu na kraji města. Tichá čtvrť, rozlehlá zahrada, prostor, o kterém jsem kdysi jen snila.

Nový dům, nový začátek

Děti byly malé, přesto už rozuměly tomu, že se jejich život mění. Přijímaly mě pomalu, ale zdálo se, že přirozeně. Sama jsem děti neměla. Nikdy nebyl vhodný partner, nikdy nepřišel okamžik, kdy bych byla ochotná riskovat.

A když se možnost mít vlastní dítě naskytla s Radkem, přesvědčila jsem se, že dvě děti, které jsem milovala od prvních dní, mi přece mohou stačit.

Snaha být oporou

Markéta chodila do školy, Vítek byl ještě ve školce. Nechtěla jsem stát na místě jejich matky, věděla jsem, že tu roli nelze nahradit. Chtěla jsem být spíš stabilní postavou v jejich životech, někým, na koho se mohou spolehnout. Dělala jsem, co bylo třeba.

Vaření, domácnost, úkoly, rozhovory o tom, co je tíží. Bylo to pro mě přirozené, téměř samozřejmé. Věřila jsem, že vytváříme rodinu, která má pevný základ v lásce a respektu. Dnes už si nejsem jistá, jestli jsem to viděla jen já.

Láska, která se komplikovala

Když Vítek začal chodit do školy, začaly se objevovat jeho potíže s vrstevníky. Byl uzavřený a nejistý. Markéta byla o něco komunikativnější, ale i u ní přicházely temné fáze, zvlášť s nástupem puberty.

Přisuzovala jsem to běžným změnám, kterými procházejí téměř všechny děti. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou tyto problémy vyrostou v něco úplně jiného. Snažila jsem se je učit, jak se vypořádat s nepřízní, s konflikty, s bolestí.

Byla jsem u nich, jakmile potřebovaly. Ale někdy mám pocit, že všechno, co jsem jim tehdy ukazovala, zmizelo beze stopy.

Radoslavův odchod

Radoslav byl dobrý muž. Měli jsme doma klid, ve kterém se dalo dýchat. Vážil si toho, jak jsem přijala jeho děti, a já věřila, že to vidí i ony. Jenže pak přišla diagnóza, která nás oba zdrtila. Lékaři nemluvili v rukavičkách.

Snažila jsem se držet pohromadě sebe i děti, ale jakmile Radek zemřel, jako by se mezi námi otevřela propast. Prasklina ve vztahu, kterou už nešlo zacelit.

Rozpad vztahu

Jejich dřívější náklonnost byla pryč. Jakmile odešel jejich otec, vytratila se i jakákoli ochota udržet mezi námi spojení. Přestala jsem rozumět tomu, co cítili, a pochopila jsem, že asi nikdy nechtěli, abych byla součástí jejich světa.

To, co jsme roky budovali, se najednou jevilo jako kulisa, která jim jen překážela. Zpočátku šlo o chlad. Vítek se mnou přestal komunikovat, Markéta jen opakovala stejný vzorec. Každý pokus o rozhovor končil ignorací. Po čase se k tomu přidala i nelibost, pak výčitky.

První známky zlomu

Občas jediné chvíle, kdy změnili tón, byly ty, kdy ode mě něco potřebovali. A pak přišly spory o dům. Tvrdili, že o něm mají rozhodovat jen proto, že po otci zdědili podíl. Nezajímalo je, že to byl domov, do kterého jsem tolik vložila.

Izolace ve vlastním domě

Tak to šlo celé roky. Období ticha střídala období drobných výpadů a skryté zloby. Nevěděla jsem, co si o mně myslí. Nebo možná jsem to věděla až příliš dobře. Nikdy mě nenapadlo uzavírat jakékoli právní dohody, které by mě chránily.

Věřila jsem ve vztahy, ne ve smlouvy. A tak jsem pomalu zůstala sama v domě, kde jsem se přestala cítit bezpečně. Zůstala jen vzpomínka na dobu, kdy jsem si myslela, že jsem někým, kdo má ve své rodině místo.

A pak nastal okamžik, který jsem nedokázala pochopit. Markéta s Vítkem oznámili, že chtějí dům prodat. Nezajímalo je, kde skončím.

Život se mi ztrácel před očima

Vítek mi jen suše navrhl, ať je vyplatím. Dobře věděl, že na to nemám. Když jsem jednoho dne přišla domů a našla místnosti částečně vyklizené, zavolala jsem jim oběma. Odpověděli, že si odvezli své věci. Nezajímal je dopad, nic. A já jsem pochopila, že proti nim nemám sil ani prostředků.

Opuštění místa, kde měl být podzim života

Nakonec jsem odešla. Děti, které jsem kdysi objímala, vodila do školy a utěšovala, když plakaly, mě vykázaly z domu, který jsem spolu s jejich otcem budovala. Vítek s Markétou mi řekli, že to tak bude pro mě lepší. A já věděla, že to není pravda.

V jiných rodinách děti pomáhají rodičům, ne je zbavují střechy nad hlavou. A pak zazněla věta, která uzavřela všechno: „My nejsme tvoje vlastní.“ To řekla Markéta.

Nezeptala jsem se jí, jestli všechna ta léta neměla žádný význam. Už jsem na to neměla sílu. A možná je skutečně lepší, že tu odpověď neznám. Koneckonců, některé pravdy jsou horší než mlčení.

Mirka T. (78), Most