Byly jsme celý život jen dvě. Já a moje dcera Adéla. Bez jejího otce, bez jakékoli jiné opory. A ona tu není.

Jednoho odpoledne odešla na trénink gymnastiky. Ten den jsem čekala, že se vrátí jako obvykle. Zavolali mi, že při tréninku spadla z výšky přímo na hlavu a krátce ztratila vědomí.

V nemocnici jsem našla Adélu bledou, nehybnou, s přístroji připojenými k jejímu drobnému tělu.

Půl roku bolesti a čekání

Šest měsíců jsem seděla u její postele. Držela jsem ji za ruku, čekala jsem na cokoliv, cuknutí prstu, drobný nádech, náznak, že se vrací k vědomí. Lékaři byli zdrženliví. Jednoho dne se opravdu probrala. Otevřela oči, ale nepoznala mne.

Nesmála se a já pochopila, že sice dýchá sama, ale to dítě, které jsem znala, se už nevrátilo. Jakmile začala rehabilitace, začalo také uvědomování si, že život, který jsme měly, je pryč. Domů se vrátila fyzicky, ale duševně mezi námi vyrostla propast.

Všechno ji unavovalo, vyhýbala se lidem, městu i sobě samé. A postupně se vyhýbala i mně. V té době začala mluvit o tom, že odtud musí pryč. Pryč od vzpomínek, od míst, kde spadla, od lidí, kteří ji znali jako „tu talentovanou“.

Zkrátka mne opustila

Jednoho dne mi oznámila, že odjíždí do Norska. Že tam má možnost začít znova. Věděla jsem, že ji nemůžu držet, ale když jsem ji viděla balit, měla jsem pocit, že se propadám. U dveří mě objala, ale bylo to objetí, které trvalo příliš krátce.

Pak odešla s kufrem. Neohlédla se. A já jsem zůstala stát v bytě, kde všechno najednou ztichlo. Zmizela mi ze života tak důkladně, jako by se vypařila. Někdy na ni mluvím nahlas, i když vím, že mě neslyší.

Otevírám její pokoj, přerovnávám věci, které tu nechala, a předstírám, že to má nějaký smysl. Sice si občas zavoláme, ale už to není ono. Duše je tak křehká a nikdy bych nevěřila, co může změnit lidskou psychiku.

Nic jsem neudělala, a přesto, abych byla ráda, že má dcera přežila, se dusím bolestí, že ji stejně nemám. Změní se to někdy?

Monika P. (62), Zlín