Někdy si říkám, že bych o tom měla mlčet. Že po tolika letech už to nemá smysl otevírat. Ale pak přijde noc, kdy se mi o ní znovu zdá.
O Ance a já se probudím s tím starým tlakem na hrudi. Ticho po ránu bývá nejhorší, v něm někdy dokonce v duchu slyším její hlas. Smála se jinak než ostatní a byla divoká i čistá zároveň.
Byla jako zjevení
Bylo mi devatenáct, pracovala jsem v textilce v jiném městě a bydlela na ubytovně s dalšími dívkami. Byly jsme chudé, ale mladé a užívaly jsme si života. Všechno v té době bylo takové „provizorně vachrlaté“.
Postele pod námi vrzaly, voda tekla jen vlažná, ale nás to netrápilo. Věřily jsme, že nás čeká lepší život. Anka k nám nastoupila o něco později než já.
Byla ze Slovenska, štíhlá, s hustými tmavými vlasy a pohledem, který nenechal nikoho chladným. Kluci z fabriky se za ní otáčeli, ale ona si držela odstup. Měla v sobě hrdost, která v tom šedivém světě působila skoro nepatřičně.
Něco se mezi nimi stalo
Anka se napřed seznámila s Magdou. Nejstarší a nejvýřečnější holkou z nás. Zkrátka, bylo jí všude plno. Sedávaly spolu po směně na posteli, kouřily levné cigarety a smály se tak, že jsme je slyšely až na druhý konec chodby.
Já se tehdy držela stranou, neuměla jsem mezi ostatní moc zapadnout. Časem ale Magda začala Anku ošklivě pomlouvat. Že prý „uhání ženatého mistra“. Že si myslí, že když má hezkou tvář, může mít všechno.
To byl dobře promyšlený útok, který si ihned našel své posluchače a šířil se jako lavina. I já, hloupá holka, jsem se začala Ance vyhýbat.
Nebyla to náhoda
Pamatuju si ten večer, kdy se to stalo. Byla sobota, měly jsme po výplatě. Magda nás vytáhla do hospody U Mostu. Pily jsme levné víno, smály se a zpívaly. Anka nejdřív nechtěla jít, ale nakonec přišla. Vypadala nádherně.
Bílé obyčejné šaty, ale na ní působily jako z jiného světa. Magda ji přivítala s přehnanou vřelostí, až to bylo divné. Všimla jsem si, jak jí během večera neustále dolévá. Anka, ač Slovenka, moc nevydržela, takže se napřed smála a pak už jen plakala.
Nakonec utekla k řece. Ráno ji našli pod splavem. Utopila se. Policie to uzavřela jako nešťastnou náhodu, prý uklouzla. Jenže já věděla, že to nebyla obyčejná nehoda. Ne, Magda ji tam neposlala fyzicky, ale svými slovy ji tam dohnala.
Všechny ty řeči, ty úsměšky, to pomalé trávení duše. Viděla jsem ji ráno, jak si zapaluje cigaretu, ani ruce se jí netřásly. Řekla jen: „Aspoň už bude klid.“
Nikdy na to nezapomenu
Nemohla jsem odpustit jí ani sobě. Sobě, že jsem se Anky nezastala. Neřekla jsem, že to není pravda, i když to pravda nebyla. A když ji pohřbívali, stála jsem v davu a nedokázala se na rakev ani podívat. Měla jsem pocit, že mě Anka vidí i z té rakve.
Po pár měsících Magda ze dne na den zmizela. Prý se vdala, odjela někam na sever. Nikdo už o ní neslyšel. Ale já ji mám pořád v hlavě. Ne tu Magdu z masa a kostí, ale ten její hlas, co umí ničit, aniž by se dotkl. Roky jsem se snažila zapomenout.
Měla jsem rodinu, děti, práci. Ale pokaždé, když někdo mluví o pomluvách nebo závisti, vybaví se mi nešťastná Anka. Jak stála u okna ubytovny, dívala se ven a říkala:
„Víš, člověk někdy padne ne proto, že by byl slabý, ale protože ostatní potřebují, aby padl.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla. Dnes vím, že to byla její věta na rozloučenou.
Nepomohla jsem jí
Když jsem se loni zastavila ve městě, kde jsem kdysi pracovala, zašla jsem se podívat k řece. Most nad řekou tam pořád stojí, ale všechno kolem zarostlo. Stála jsem tiše a slyšela v hlavě smích a hudbu z hospody a promítala si ten večer.
Zloba není výbuch, je to tichý jed. Rozlézá se pomalu, nenápadně, až člověk přestane rozeznávat, co je pravda a co jen zlá slova. Já jsem tehdy byla součástí toho jedu. A to je to, s čím musím žít.
Proto vám teď píšu, ne proto, abych se obhájila, ale abych si to konečně přiznala. Anka nezemřela jen kvůli vodě a kameni. Zemřela kvůli tomu, že jsme jí nepodaly ruku, když se topila mezi námi.
Opravdu je tak bezcitná?
Někdy přemýšlím, jestli Magda vůbec ví, co způsobila. Jestli ji to někdy dožene ve snech, tak jako mě. Možná ne. Někteří lidé mají dar zapomenout na své viny dřív, než dopadnou na zem. Ale mně stáří přineslo jiný dar, neúprosnou paměť. Ta nevybledne.
Můžu zapomenout jména sousedů, datum narození svých dětí, ale tvář té holky zůstává ostrá, jako by stála přede mnou. Někdy si říkám, že bych jí měla zajít zapálit svíčku. Jenže ani nevím, kde leží.
Tehdy ji pohřbili daleko od města, na malém hřbitově, kam nikdo nechodí. A tak místo toho zapaluju svíčku doma, na okenním parapetu. Když plamen klidně hoří, mám pocit, že je jí dobře. Když začne plápolat, vím, že se mi znovu připomíná.
Jarmila T. (78), Liberec
