Mám tři děti, pět vnuků, pravnuka, a přesto jsem někdy sama jako kůl v plotě. Rodina – někdy jen prázdné slovo, které ale bodá jako trn.

Můj muž Václav mi zemřel před patnácti lety na infarkt, když kosil trávník. Padl do trávy a už nevstal. Tehdy mi bylo teprve pětašedesát.

Povedené dětičky

Jeho smrt mě zdrtila, protože byla tak nečekaná, tak náhlá. Navíc Václav byl velký sportovec. Jezdili jsme spolu na cyklovýlety, hráli tenis i lyžovali. Nemohla jsem pochopit, jak se něco takového mohlo stát zrovna jemu!

Naše děti si už dávno žily svými životy a my měli konečně čas jen sami pro sebe. Nejstarší syn Josef se odstěhoval do Kanady za prací, omluvně mi vysvětloval:

„Maminko, tady je budoucnost.“ Dcera Marie sice zůstala docela blízko, hned v sousedním městě, ale má svou rodinu a práce, a hlavně starostí nad hlavu. Její manžel pije a dcery bez otcovské autority zdivočely a permanentně se o něco hádají.

Nejmladší, Petr, bydlí v Praze, má firmu, peníze, ale přijede jen na Vánoce, a i to stráví všechen čas s mobilem v ruce. Já jsem to poslední, oč se zajímá.

Bojím se o dceru

Nejvíc mě asi bolí chování nejstaršího Josefa. Když odjel, slíbil: „Každý rok přijedu.“ Potom se v Kanadě zamiloval a oženil. První rok s manželkou přijeli, druhý poslali peníze, třetí už jen pohlednici. Teď je to patnáct let.

Vnučka Tamara, jeho dcera, mi píše e-maily, ale já počítač nemám. Marie mi je čte, když přijde, ale přijde málokdy. „Mami, máš to těžké,“ říká naoko soucitně, ale já vidím, jak se dívá na hodinky. Vím, že i ona má své trápení, a bojím se o ni.

Manžel František propil jejich barák, teď bydlí v podnájmu. Dcery odešly studovat daleko. Jedna do Německa, druhá do Brna. Chybí jim peníze. Marie chodí na brigády, uklízí kanceláře a večer pláče do polštáře.

Jednou jsem ji našla v kuchyni, jak drží nůž a zírá na dlaždice. „Co to děláš?“ zeptala jsem se vystrašeně. „Nic, mami,“ řekla a schovala ho. Od té doby jí volám každý den.

Přichází z jiného světa

Nejmladší Petr je jiný. Přijede v mercedesu, přiveze drahé víno, ale sedí u stolu a mluví o akciích. Ne o své rodině nebo dětech, které jsem pořádně ještě ani neviděla. Viděla jsem je na fotkách, usmívají se, ale neznají mě.

A snaží se mi organizovat život: „Maminko, prodáš ten dům, koupíme ti byt v centru, budeš mít výtah.“ Já ale nechci výtah. Chci zahradu, kde roste šeřík, který zasadil Václav. Jednou jsem mu řekla: „Petře, přiveď vnoučata.“ On se zasmál: „Nemají čas, škola, kroužky.“

Loni na podzim přišla rána

Josef volal z Kanady: „Maminko, Tamara má rakovinu. Potřebuje operaci.“ Pak mi vysvětlil, jak špatné tam mají zdravotnictví a kolik za operaci bude platit. Poslala jsem všechny úspory, padesát tisíc, co jsem měla na pohřeb. Marie přidala deset, Petr nic.

„To je málo,“ řekl jen. Tamaru přesto operovali a daří se jí zase dobře. Od té doby už Josef nevolá a jen píše: „Díky, ale teď máme dluhy.“ V zimě onemocněla Marie. Žaludek. Musela také na operaci. Seděla jsem u ní v nemocnici, držela ji za ruku.

„Mami, promiň, že jsem málo chodila.“ Rozbrečela jsem se a ona také: „Dítě, hlavně ať je ti zase dobře.“ Marie se uzdravila, ale je slabá. Tak teď chodím já k ní, vařím jí polévky a peru.

Jaro přineslo naději

Petr přivezl vnoučata. Poprvé po deseti letech. Kluci běhali po zahradě, trhali šeřík, smáli se. „Babičko, je to tu hezké,“ řekli. Petr se usmál, ale já viděla, že fotí dům. „Maminko, ten pozemek. Není ti velký na sekání?“ Neřekla jsem nic.

Večer kluci spali v podkroví, kde spával Václav. Ráno odjeli. Petr slíbil: „Přijedeme v létě.“ Nepřijeli. Marie přišla včera, přinesla buchty. „Mami, co kdybychom bydlely spolu?“ navrhla. Oči měla rudé. „A František?“ zeptala jsem se. „Ten už není.“ Konečně se rozhoupala k rozvodu.

Rodinná trápení nekončí

Nejsem šťastná, že se dceři nevyvedlo manželství, ale to, že budeme na vše dvě a budu zase nějakou chvíli s ní mě činí šťastnou. Marie spí v pokoji vedle a já slýchám, kolik času v noci prochodí, trápí ji nespavost.

Jediné, co ji teď těší, je fakt, že její mladší dceři, která se usadila v Německu, se narodilo miminko. Je ale také daleko, tak jen bůh ví, kdy ho uvidíme. Vím jen jedinou věc jistě: dokud dýchám, budu tu pro své děti, i když to někdy bolí.

Miroslava D. (75), Liberec