Nikdy jsem nebyla z těch, kteří si stěžují. Vždy jsem měla naději. Jenže ta nyní vyhasla.
Začalo to nevinně. Píchání v kloubech, únava, taková ta „zima do kostí“, co se člověk snaží rozchodit. Ale nešlo to rozchodit. Přišlo to plíživě, jako by se tělo proti mně pomalu obracelo. Diagnóza byla rychlá, revmatoidní artritida. Jak mi lékaři vysvětlili, moje vlastní tělo vlastně napadá, ničí samo sebe.
Proč to jde tak rychle?
Ze dne na den jsem skoro přestala psát. Třásla se mi ruka. Nemohla jsem otevřít zavařeninu, navléct nit. Vnučka mi pomohla obléct si punčochy a já se rozbrečela. Ne bolestí. Ponížením. Toho jsem se nikdy nechtěla dožít.
Když se ráno dívám do zrcadla, nepoznávám se. Klouby nateklé, prsty pokroucené. Už jsem se přestala líčit, ruce to nezvládnou. Vlasy mám rozcuchané, i když se snažím je učesat. Hřebeny kloužou z ruky, stejně jako talíře.
Ptáte se, jak jsem příběh dostala na „papír“? Pořídili mi ten program, co přepisuje řeč. Je to pomalé, často to píše nesmysly, ale je to cesta. Nejhorší je, že jsem pořád při smyslech. Mozek běží. V hlavě plánuji, co bych uvařila, kam bych jela.
Ale tělo říká ne. Tělo zradilo. A já se dívám na své ruce, které kdysi hladily děti, hnětly těsto, psaly dlouhé dopisy. A dnes jsou to cizí, bolestivé věci připojené ke mně.
Nezvaný host
Nemoc je jako spolubydlící, kterého jste si nepozvali. Jeho hlas přehluší všechno. Radost, chuť, chuť žít. Bolí mě i smích. Doslova. Někdy mi volají děti. „Mami, jak je?“ „Dobrý,“ lžu. Už dávno neříkám pravdu. Protože pravda je trapná. Ubíjející.
A nikdo ji nechce slyšet. Nemám žádnou dramatickou pointu. Žádné „a pak jsem našla smysl“. Nepíšu knihu, necvičím jógu, nemám nové zájmy. Jen jsem tady. Každý den. V tom samém těle, které mi už nepatří. A vím, že zítra to bude horší.
Někdy si představuju, jaké by to bylo, kdyby se to na chvíli vrátilo. Třeba jen na deset minut. Mít ruce, které nebolí. Zvednout hrnek. Jen tak. Být zase sama sebou. Ale to se už nikdy nestane. A já se učím být někým jiným.
Jana B. (65), Jihlava