Telefon mi sloužil jen k volání a počítač byl pro mě nepřítel. Platební kartu jsem nepoužívala, raději jsem stála frontu do banky místo toho, abych si sedla k internetu. Bylo to peklo!

Ze schůzky s kamarádkami jsem se vrátila domů úplně otrávená. Jejich mobilní telefony kolovaly s fotografiemi vnoučat kolem stolu a já nemohla ukázat ani jeden obrázek.

Svoje fotky jsem nosila vytištěné v pouzdérku, které jsem nechala doma, když jsem si měnila kabelku.

Znalosti mi moc chyběly

Vnučka, která s rodiči bydlela u nás v domku, jen ve vyšším patře, můj splín nechápala. „A babi, proč jsi taky neukázala naše fotky v telefonu? Vždyť telefon sis nezapomněla.“ Povzdechla jsem si a vše jí vysvětlila.

Že prostě těm moderním vymoženostem nerozumím! Neumím vůbec nic a zatím jsem neměla ani potřebu se to naučit. Říkala jsem si, že na stará kolena už to nepotřebuji. Do práce jsem už nechodila, tak k čemu se trápit.

Jenže doba mě dohnala a bez všech vymožeností jsem byla, jako bych se narodila ve středověku.

Musela jsem se přetvařovat

Málem jsem se nad svojí nemohoucností rozplakala! Jen toho času, co mě stálo dojet do města a vyzvednout peníze z banky. Nebo ten počítač. Moje kamarádky si stále něco objednávaly přes internet, jen já ne.

Maskovala jsem to tím, že si netroufám jen tak koupit něco naslepo. Ale v duchu jsem jim záviděla!

Přišla spása od těch nejmenších

Nejvíc mě asi mrzelo, že nemohu využívat nákupy potravin přes internet. Přece jen věk se hlásil a tahat se stále s těžkými nákupy se mi už také zajídalo. Seděla jsem a mudrovala, až mě najednou objaly dětské ručky. Vnučce bylo deset, ale chytrá byla jako liška.

Vnoučata mě začala učit

Působila takovým klidným a rozumným dojmem! „Babi, neboj, nic na tom není, já tě s bráchou všechno naučím,“ slibovala a hned se do toho, i přes moje protesty, že musím vařit, pustila. „Víš, co uděláme jako první? Objednáme si pizzu!

Abychom měly motivaci!“ smála se a já hned souhlasila. Byla jsem nadšená! No, nebudu líčit svoje první úspěchy i neúspěchy, do hlavy mi už ty vědomosti lezly hodně pomalu a taky jsem většinu do druhého dne zapomněla. Ale přece jen. Pomalu jsem se zlepšovala.

Psala jsem si poctivě úkoly

Vnuk mi navrhl zavést si domácí sešit. „Babičko, ty si budeš psát úkoly. Jako my! A taky tě vždycky vyzkoušíme,“ řekl přísně, ale jen naoko, samozřejmě. A tak jsem si postupně zapisovala vše, co mě vnoučata toho dne naučila. A bylo toho vážně dost.

Nechtěla jsem to prostě vzdát

Jen ta komunikace s bankou byla pro mě oříšek a zprvu u mě musela vnučka sedět a kontrolovat mě. Bála jsem se, abych svoje peníze neposlala někomu cizímu. Když mi přišly první, mnou objednané boty, málem jsem se radostí zbláznila. A hned jsem si je svým telefonem vyfotila!

Manžel spíš jen bručel

Nezbývalo než se pochlubit manželovi, který se dosud stavěl k mému usilovnému snažení dost rezervovaně. Pořád jen mručel, k čemu mi všechno je. A později zase projevil obavy, abych nerozfofrovala všechny našetřené peníze, když už umím nakupovat online.

Taky toho moc neuměl a já tušila, že by na mě mohl kvůli mým vědomostem trochu žárlit. Že bude moje schopnosti snižovat. Bagatelizovat! Snažila jsem se naklonit si ho tím, že jsem mu občas také něco hezkého objednala.

I on projevil radost

Ale manželovi jsem ve všem křivdila. Když jsem mu za přítomnosti vnoučat ukázala všechny svoje nové dovednosti, dmul se pýchou. Dokonce mi dal pusu! Prý jsem konečně jeho moderní babička, prohlásil pyšně, a vnoučata se smála. A pak?

Vnoučata si usmyslila, že o nás s dědou napíšou ve škole sloh o generaci seniorů, jak se musí umět přizpůsobit moderní době.

Slavní ve škole

Upekla jsem jim na oslavu velký čokoládový dort. Ve tvaru počítače! „Takový vám neupeče ani umělá inteligence!“ řekla jsem jim pyšně a všichni se mnou souhlasili. Jen manžel mlčel a po chvíli váhání mi předal jakousi ozdobnou obálku.

„Tady máš něco ode mě, to ti ještě k tvým ohromným znalostem chybí,“ řekl a tvářil se tak nějak záhadně a trochu nejistě.

Manžel to ještě vylepšil

Zvědavě jsem obálku otevřela a nestačila se divit: „Poukaz do autoškoly!“ Nikdy jsem neřídila, ale tajně jsem po tom toužila. Přece jen, auto dá člověku svobodu. Zajede si, kam potřebuje, a nemusí se nikoho doprošovat.

Dnes jsem na sebe pyšná

Dříve jsem se styděla, dokonce i před mými vrstevnicemi, že neovládám moderní technologie. Že se bojím i nebezpečí, které ani nehrozilo. A dnes? Jsem napřed i před kamarádkami, učím je já. Říkám jim, co dělat lépe, co je kde levnější a na co si dát pozor.

Vnoučata se chlubí moderní babičkou a i jejich kamarádi koukají. No a navíc jsem konečně samostatná i s tím autem. Holky, nebojte se toho. Měla jsem tehdy velkou radost. Učitel v autoškole už o poznání menší. Trochu mu ze mě začalo cukat oko.

Ale já se všechno naučila, i navzdory tomu, že mi není dávno dvacet. Když si plníte sny, jde to skoro samo.

Zdena R. (65), Klatovy