Obě jsme prožily velkou ztrátu. Přišly jsme o Erika. Jenže mé snaše Kláře alespoň zbyla Emilka. Jediné mé vnouče. Klára má ji. Já už nikoho.
Na své jediné vnouče jsem si musela dlouho počkat. Když už se zadařilo, byli jsme všichni štěstím bez sebe. Bohužel netrvaly dlouho ty radostné chvíle. Stačil jeden okamžik, nešťastná náhoda. A život se mi obrátil vzhůru nohama.
Chtěla jsem velkou rodinu
Vždy jsem snila o velké rodině. Chtěla jsem mít tři děti, osud to ovšem zařídil jinak. Ačkoli jsem se vdávala mladá, jelikož jsem tzv. musela, manželství mi moc nevyšlo.
S Jirkou jsme rodinu ještě neplánovali, ale stalo se a my jsme k tomu přistoupili zodpovědně. Jenže jsme nebyli ještě dost zralí, a to prostě neovlivníte.
Trošku jsme to uspěchali
Vlastně teprve po svatbě jsme postupně začali poznávat jeden druhého. Jak jsme zjistili, neznali jsme se vůbec. Naše povahy byly rozdílné, stejně jako názory a pohledy na život.
I přesto musím říct, že Jirka byl skvělý, pomáhal mi s Erikem, byl nadšený, že má syna. I když jsme tušili, že náš vztah není výhra, nějak jsme se nehádali, respektovali jsme se. Ale od života asi čekáte trochu víc. Takže jednou muselo přijít to, co přišlo.
Zůstali jsme spolu sami
Po čase jsme si s Jirkou řekli, že život je příliš vzácný na to, abychom jej strávili vedle někoho, koho vlastně nemilujeme. Rozešli jsme se, ale i nadále jsme fungovali jako rodiče. Jiří mě finančně podporoval bez problémů, občas si vzal syna na hlídání.
Samozřejmě ta větší péče byla na mně, takže jsem zůstala samotná matka. Snažila jsem se, aby nebyl o nic ochuzen, aby nepocítil, že nemá kompletní rodinu. Chtěla jsem, aby měl do budoucna vizi, že i když naše manželství nevyšlo, on to může mít jinak. Až potká tu pravou.
Přišla nám do života
O Erikových slečnách jsem moc nevěděla, občas mi řekl o nějaké, ale prý mi představí tu pravou, až přijde.
Jenže když se dlouho nic nedělo, začal tvrdit, že se mnohokrát zklamal, měl smůlu na holky a prodělal tolik špatných rozchodů, že na vztahy na čas zanevřel, a tvrdil, že raději zůstane sám. Soustředil se na karié-
ru a byl z něj úspěšný muž. Pak se ale změnil. Rozzářil se. A já pochopila proč. Ten důvod byla Klára. Dívka, kterou potkal na jedné oslavě kamaráda. Zprvu mi byla sympatická. Byla milá, chytrá. A snad jsme si i rozuměly.
Veliké štěstí mého syna
Erik s Klárou spolu chodili pět let, bylo jim už přes třicet. Ačkoli jsem jim nechtěla mluvit do života, občas jsem nadnesla, jestli plánují společnou budoucnost. Na Kláře bylo vidět, že jí to není dvakrát příjemné, evidentně jí byla kariéra přednější.
Ale nakonec přišli oba s tím, že čekají miminko a bude svatba. Měla jsem velkou radost a s nadšením jsem se vrhla na nákup potřebných věcí pro to malé. A tehdy jsem poprvé pocítila náraz. Klára měla pocit, že se jí montuju do jejího mateřství. Přitom jsem jen chtěla dát najevo, jak se na děťátko těším.
Zastával se své ženy
Erik cítil to napětí mezi námi, ale nijak se mezi nás nemíchal. Než se Emilka narodila. Snažila jsem se pomáhat, jenže cokoli jsem řekla nebo nabídla pomoc, cítila jsem, jak Klára vnímá, že něco dělám špatně. Něco tedy ne. Všechno. A Erik, aby měl klid, stál na straně svojí ženy.
Byla jen její. Až moc…
Klára Emilku hodně vychovávala podle svého. I když se mi to nelíbilo, snažila jsem se to respektovat. Vím, že to je její dítě. Nesnažila jsem se ani naznačit nějakou radu. Někdy jsem měla pocit, že je Klára na malou přísná. Hodně ji hlídala v jídle.
Netvrdím, že bych ji zahrnovala sladkostmi, ale měla jsem pocit, že tak malé dítě nemůžete krmit jen zrním. Klára se stala takovou tou biomatkou, jak se dnes říká. Emilka třeba i k svátku, narozeninám nebo za odměnu nedostávala sladké, ale spíš ovoce. A samozřejmě jí bylo líto, že její kamarádi mají něco jiného.
Stala se velká tragédie
Dokud byl v rodině Erik, přece jen bylo pojítko mezi ním, Emilkou a i Klárou. Jenže pak se stala ta strašná tragédie. Erik měl autonehodu, při níž přišel o život. Byla to obrovská rána pro nás pro všechny.
O to horší bylo, jak jsem silně cítila, že se mi Klára s jedinou vnučkou vzdalují. Snacha to sváděla na to, že potřebuje čas. Že chce být sama a nechce si Erika připomínat, protože to moc bolí. Já to samozřejmě chápu. Vím, že láska je silná.
Když ztratíte oporu. A vidíte, že vaše dítko je smutné. Jenže už je to několik let. A já vnučku prakticky nevídám. Poštěstí se mi to o narozeninách, svátcích nebo o Vánocích.
Už má jiného
Klára se už z nejhoršího vyhrabala. Vím to i proto, že už si našla nového partnera, Emilka mu dokonce říká „tati“. Jednou jsme se o tom bavily a já nadnesla, aby ale nezapomněla na tatínka Erika, který tu už není. To byl oheň na střeše!
Klára se mohla zbláznit, že vnučce takhle ovlivňuji myšlení. Jenže já neřekla nic špatného. Tehdy jsem se Kláry zeptala, jestli snad už na Erika zapomněla.
Raději se moc nevídáme
Velmi jsme se pohádaly a naše kontakty ještě prořídly. Vím, že nic nenadělám s tím, abych víc vídala vnučku. Je to Klářino dítě. Ale zároveň jde o potomka mého syna.
Jediná krev mé rodiny. Já zůstala sama, mám někde jen ji. Snad až bude Emilka dospělejší, bude mít ke mně lepší vztah. Doufám v to.
Jana T. (67), Most