V mládí jsem si nemohla stěžovat na nezájem mužů. Nečekala jsem tedy, že zrovna právě já budu mít trable s láskou. A nejen s ní.

Nechci se chlubit, ale v mládí jsem si opravdu nemohla stěžovat na nezájem chlapů. Už v pubertě jsem byla vyspělá, takže o nápadníky jsem nouzi neměla. I proto jsem možná nabyla dojmu, že chlapů je dost, takže nemá cenu se brzy upnout jen na toho jednoho.

Láska, která nevyšla

Není to tak, že bych střídala muže. Měla jsem i dlouhodobé vztahy, ale nijak jsem nespěchala na vdávání a rodinu. Jedním z mých osudových mužů byl Karel. Chodili jsme spolu sedm let. Ani on nijak netlačil na svatbu.

Ten papír pro něj nebyl důležitý, možná až kdyby byly děti. Jenže my jsme právě ten zásadní sedmý rok nedali.

Ten pravý?

Když se přehoupla třicítka, začala jsem přemýšlet o tom, že bych si měla přece jen vytvořit nějaké zázemí. Chtěla jsem děti. Začala jsem chodit s Petrem. Bylo nám spolu fajn, jenže on se líbil i jiným ženám. A věděl to.

Já ho však milovala, nechtěla jsem se ho vzdát. Zavírala jsem oči před jeho aférami. Nakonec se mi ale postupně začal vzdalovat. Měla jsem pocity selhání a ostudy, že jsem mu nestačila. Najednou jsem se mužům vyhýbala. Bála jsem se jich.

Děti jsem nestihla

Touha po mateřství se ozvala, když mi bylo asi 38 let. Věděla jsem, že nemám moc času, abych měla děti. Jenže ten pravý najednou nikde nebyl.

Měla jsem nějaké známosti, ale ti muži byli tak nudní, nepraktičtí, zkrátka jsem si neuměla představit, že bych měla dítě s jejich geny.

Objevil se ten pravý

Co vám budu povídat, roky běžely, bylo mi čtyřicet, a tak dál a dál. Děti jsem nestihla. Bylo mi padesát a na život jsem trochu rezignovala. Jenže pak se objevil Jára. Byl ženatý, o pár let mladší než já a měl ještě nedospělé děti.

Tehdy mi řekl, že rozvést se ještě nemůže. Nevadilo mi to. Neměla jsem v úmyslu připravit děti o otce, stavět své štěstí na neštěstí jeho rodiny. Po dlouhé době to byl muž, vedle kterého jsem se cítila jako žena. Proč přišel tak pozdě?

Vydrželi jsme

Chodili jsme spolu neuvěřitelných 10 let. Pak si Járova manželka našla milence a chtěla se rozvést. Nejmladší dítě ještě nebylo dospělé. Najednou to šlo. Nic jsem neříkala, byla jsem ráda, že mám Járu už jen pro sebe. Konečně. Jenže Jára onemocněl.

Diagnóza není příliš příznivá. Nechci se o ní zmiňovat. Moc to bolí. Protože mi osud nedopřál děti. A když jsem konečně našla štěstí s někým, s kým bych mohla strávit pěkné stáří, objevila se zákeřná choroba. V momentě, kdy se rozseklo jeho manželství.

Jsem rozhodnutá s ním být. Dokud… Však víte. I když jsme spolu nestáli před oltářem, abychom slyšeli, že spolu budeme v dobrém i ve zlém, dokud…

Hana P. (62), Klatovy