Ten den jsem prožila snad nejhorší chvíle ve svém životě. Zároveň jsem ale potkala svou životní lásku.
Ihned po škole jsem nastoupila jako učitelka do mateřské školky. Ta profese mě bavila, navíc jsem měla skvělou starší kolegyni, která mi hodně pomáhala. „Zítra mám volno, musíš to tu zvládnout sama,“ řekla mi však jednoho dne s ustaraným výrazem.
„Neměj strach, to zvládnu,“ uklidnila jsem ji. Ve školce jsem přece jen pracovala už téměř rok.
Procházka do parku
Druhý den ve školce probíhal jako každý jiný, vše mi šlo výborně. Ovšem až do chvíle, než jsem dostala ten hloupý nápad, vyrazit na vycházku. Cíl naší cesty byl nedaleký parčík, kam si často chodily hrát.
Děti šly spořádaně, ve dvojicích, a já je jako starostlivá kvočna neustále počítala. Byly všechny.
Počet dětí souhlasil
K naší smůle ten den park ale nebyl prázdný. Základní škola zde měla sportovní den. A do tohoto mumraje se nadšeně rozeběhly i mé dětičky, a já za nimi. O pár minut později jsem je úspěšně dovedla k prolézačkám.
Pro jistotu jsem znovu naši skupinku spočítala, což nebylo snadné, vzhledem k tomu, že se děti vmísily mezi žactvo. Když jsem se ale dopočítala správného výsledku, oddychla jsem si.
Jeden chyběl!
Asi o hodinu později jsem zavelela k návratu. Děti se začaly řadit do dvojiček a mě polilo horko. Jedna dvojice nebyla kompletní, chlapeček Toník, chyběl. Očima jsem těkala mezi dětmi, prolézačkami a okolím. Jakoby se do země propadl.
Zmateně jsem pobíhala sem a tam. V životě jsem nezažila takový strach. A když už jsem myslela, že začnu plakat, spatřila jsem, jak se k nám blíží cizí mužská postava. A v náručí nesl malého Tondu.
Okamžitě jsem se k těm dvěma rozeběhla, a začala Toníčka objímat. Byl tu a byl v pořádku. „Našel jsem ho u svého stánku se zmrzlinou,“ začal vysvětlovat ten cizí pan zachránce. „On je Tonda, já jsem Tonda, tak jsme si rozuměli,“ smál se.
Čekal na mě s kytičkou kopretin
Poděkovala jsem mu snad stokrát a poté odvedla děti zpět do školky. Pochopitelně se ještě ten den na mou hlavu snesly hromy blesky, malý Toník se totiž hned mamince pochlubil, jaký měl dobrodružný zážitek.
A tak jsem k večeru odcházela z práce úplně vyčerpaná a napadlo mě, že bych se mohla stavit u stánku se zmrzlinou a ještě jednou panu zachránci Tondovi poděkovat. On měl ale podobný nápad, čekal na mě před školkou s kytičkou kopretin.
„Říkal jsem si, že budete potřebovat zpříjemnit den,“ řekl. A tak mě ten zpropadený den zachránil podruhé. A od té doby mě zachraňuje neustále, už přes třicet let.
Irena R. (55), Praha