Z práce, kterou dosud moje dcera milovala, chodila stále utrápenější. Chvíli se vytáčela a potom se přiznala, že po ní šéf vyžaduje sex!
Vždycky jsem vedla svoje děti k pracovitosti. V domácnosti mi musely pomáhat a později chodit přes prázdniny na brigády. Neuškodilo jim to a dovedly si obě vážit peněz. Nikdy jsem jim nenutila, že musí jít na vysokou nebo mít alespoň maturitu. Vždyť dobré řemeslo je dneska zlatý důl.
Holky se povedly
A tak se obě moje dcery vyučily a nelitovaly. Ta mladší je zlatnice, má svoji vlastní dílnu s několika zaměstnanci a vyrábí na zakázku luxusní šperky. Přestože ceny prstenů se pohybují někdy i nad sto tisíc, má práci na dva roky dopředu.
Svoji práci miluje a dělá ji moc dobře. S tou starší to bylo horší. Začala se učit na kuchařku, ale to ji moc nebavilo. Tak přešla na cukrářku a nakonec skončila v soukromé firmě na výrobu domácích pralinek.
Je to docela velký podnik a výrobky vyvážejí po celé Evropě. Milada si hodně vydělá, je šikovná, a když je potřeba, klidně pracuje i celou noc. Za rok zaměstnání si už mohla pořídit auto a před nedávnem si vzala hypotéku na vlastní byt.
Jenže, počáteční nadšení se tak nějak vytratilo a z práce začala chodit čím dál skleslejší. Zavřela se do svého pokoje a koukala do stropu. Ani muziku si nepustila, ani našeho pejska nešla vyvenčit.
Z práce chodila dcera utrápená
Byla jako nějaká zombie. Dokonce o sebe přestala dbát, často se ráno ani pořádně nenalíčila a neučesala. Jakoby chtěla být ošklivější. Vůbec jsem nechápala, co to s tou holkou je. Dokonce mě napadlo, zda nebere drogy… Už jsem se na to nemohla dívat. Celý den jsem nemyslela na nic jiného, než s jakou zase Milada přijde domů.
Žijeme spolu
Ten její nový byt totiž ještě nebyl zkolaudovaný, tak bydlela u mě. Ale i kdyby byl, copak by v takovém stavu mohla bydlet sama? No, já byla ráda, že bydlíme zatím společně.
Po smrti manžela jsem se už nikdy nevdala a společnost mi dělal jen můj věrný pejsek, komisař Rex. Tak jsem mu z legrace říkala, protože byl malinkatý a hubeňoučký. Skutečný Rex by si ho dal místo salámu do housky!
Jednou večer už jsem to nevydržela a udeřila na ni. Koukala zase do stropu, jako by tam něco mohla vidět. Člověk by se nad ní rozplakal. Já ale nechtěla dát najevo lítost. „Tak co se děje, prosím tě?
Koukej mi to říct, Miládko!“ zatřepala jsem s ní z legrace, ale ona se ani neusmála. Naopak. Rozbrečela se jako malá holka. Úplně mě to vyděsilo. Není nemocná? Nebo těhotná? Zapletla se do něčeho? Napadala mě toho spousta, ale ten pravý důvod jsem neuhodla. Miládka seděla v křesle jako hromádka neštěstí.
Byl to šok
Nakonec, po dlouhém přemlouvání, to z ní vylezlo. „Šéf chce po mně sex! Nejdřív jsem myslela, že je to jen taková legrace. Ale on to myslí vážně. Když jsem ho odmítla, začal být na mě hnusnej. Prý mě vyhodí, ani nemrknu!“ brečela usedavě.
Pomyslela jsem si, že možná dělá z komára velblouda, ale Miládka mi to vysvětlila dost jasně: „Minulý týden za mnou vlezl až do šatny a začal mi sahat, no víš kam. Dala jsem mu facku, ale on se mi smál do očí!
No a včera mě zamkl v takové komůrce, skladu na kakao. Je tam pěkná zima. Pustil mě až za dvě hodiny, a prý že teď už budu chtít od něho zahřát!“
Myslela jsem, že to urovnám
Vjel do mě vztek. Moje krásná a mladá dcera ve spárech takového hnusáka! No, vlastně jsem toho jejího šéfa nikdy neviděla, ale představovala jsem si ho jako slizkého dědka. Miládce jsem nařídila, aby si vzala pár dní dovolenou.
Se svým úmyslem jít za jejím šéfem a pěkně si to s ním vyříkat z očí do očí, jsem se jí samozřejmě nesvěřila. Zakázala by mi to. Já ale byla rozhodnutá. Vyřeším tuhle prekérní situaci jednou provždy! Seřvu ho. Ztropím scénu! Nebo ho rovnou udám…
Sebrala jsem odvahu
Když jsem odpoledne klepala na dveře jeho kanceláře, byla ve mně malá dušička. Představovala jsem si nějakého nahrbeného, uslintaného dědka, ale opak byl pravdou. Pohlédla jsem do tváře pěknému chlapovi v nejlepších letech. Měl na sobě rifle a tričko.
Vypadal jako nějaký herec ze seriálu. Kdybych nevěděla, jak hnusně se chová k dceři, byl by mi víc než sympatický. Ucítila jsem, jak rudnu. Ale vzchopila jsem se, a co nejpřísněji jsem spustila: „Dcera se mi svěřila, jaké má s vámi peklo. Co si to dovolujete?
Myslíte si, že když vám to tady patří, tak můžete všechno? Měla bych vás udat, ale neudělám to, když mi slíbíte, že už se to nestane!“ On, k mému velkému údivu, zachoval klid. Dokonce se usmíval. Nabídl mi kávu a potom i něco ostřejšího.
Neudržel se
Vyprávěl mi o sobě a o tom, jak je osamělý. A s dcerou to prý tak vůbec nemyslel. Skoro jsem mu to uvěřila! Jenže on, světe, div se, vyjel i po mně. Asi mu nevadila moje nadváha ani vrásky. Začal po mně šmátrat a já se začala docela bát.
Na chodbě nikde nikdo, už asi všichni odešli domů. A já sama s takovým psychopatem! Vždyť ani nikdo nevěděl, kde jsem. Vyběhla jsem na chodbu a on za mnou. Popadla jsem první věc, co byla po ruce. Obrovskou vařečku. Vypadala spíš jako pádlo.
Byla víc než metr dlouhá a pořádně těžká. Bytelná. Až později jsem se dozvěděla, že je to nástroj na míchání rozehřáté čokolády. No, tím pádlem jsem mu pěkně nandala na zadnici. Vlastně nejdřív přes záda a potom teprve na zadek. Řval, jako když ho na nože bere. Já ale nepřestala a dala mu pořádně na pamětnou.
Asi se mu výprask líbil
Honila jsem ho po té jeho luxusní kanceláři. Párkrát jsem se netrefila, a tak jsem nechtíc rozbila i skleněný stolek a nějakou vitrínu s vystavenými bonboniérami. Bylo mi to jedno. Vlastně mě to docela bavilo. Bylo to něco jako groteska.
Dokonce jsem se přistihla, jak se směju. Vlastně mi připadalo, že i on se dobře baví. Vždycky se na chvíli zastavil, abych ho mohla dohnat a plácnout. Jak jsem byla v ráži, nedocházelo mi, že se mu to vlastně hodně líbí. S tím mlácením jsem skončila jen proto, že už mě bolela ruka.
Srovnal se
Šéf se bezvládně zhroutil do křesla, zhluboka oddychoval a mlčky slzel. Musela se mu udělat pořádná jelita, tím jsem si jistá! A dcera? Když jsem jí vyprávěla, čeho jsem se na jejím šéfovi dopustila, nevěřila mi.
Myslela, že jsem si to celé vymyslela pro její pobavení. Teprve po mé zmínce o tom pádlu uvěřila. Potom se smála jako už dlouho ne. Hrozně se divila, čeho jsem schopná. Já, taková mírná ženská, která na vlastní děti nikdy nevztáhla ruku.
A prý že se na něho půjde podívat. Myslela, že dostane výpověď, ale nedostala. Šéf byl jako beránek. Zmlácený beránek! A dokonce mě nechal pozdravovat! Ale na dceru si už nikdy nic nedovolil, dokonce se jí opatrně vyhýbal. Že by se bál, že také nějakou slízne?
Jenže ty jeho choutky ho doběhly. Když se vedení firmy dovědělo o tom obtěžování pracovnic, hned dostal padáka.
Zdenka P. (62), severní Morava
