I když s někým máte důvěrný vztah, nikdy o něm nevíte úplně všechno. Pravda pak může být zdrcující. Ale předejít tomu asi nelze.
Na pohřeb se sjelo celé široké příbuzenstvo. Teď ještě přežít smuteční hostinu. Všichni se konečně usadili a číšníci začali nosit jídlo. To jim snad na chvíli zacpe pusu a přestanou mi všichni klást dotěrné otázky. Už jsem z toho unavená a zcela vyčerpaná.
Já přece odpovědi neznám. Nevím, proč můj bratr tak dlouho mlčel a nakonec vše řešil po svém.
Odmala byl hrozně paličatý
Můj milovaný bratr Viktor byl o tři roky starší. Byl to můj rytíř a ochránce. Měli jsme spolu krásný vztah a hezké dětství. Na Viktora jsem se mohla vžy obrátit. Nikdy mi svou pomoc neodmítl, ať šlo o cokoli. Byl to moc hodný a šikovný kluk.
Měl jen jednu nepěknou vlastnost, byl příliš tvrdohlavý. Když si něco umanul, nic a nikdo ho od toho nedokázal odradit.
Byli jsme v kontaktu
Bratr úspěšně vystudoval medicínu a stal se z něj skvělý doktor. Našel si milou ženu. A brzy po jeho svatbě šel za světka na tu mou. I potom jsme byli neustále v kontaktu. Mně se brzy narodily děti. Viktorovi a jeho ženě se ale nedařilo.
Bratr se mi v té době hodně svěřoval, trápila ho neplodnost jeho ženy. Ať se oba dva snažili žít normální život, nakonec situaci neunesli a Viktor se rozvedl.
Bál se doktorů, o léčení nechtěl ani slyšet
Po rozvodu se bratr vrhl na práci a naše kontakty prořídly. Na oslavě jeho padesátin jsem se Viktora skoro lekla. Vypadal hrozně nezdravě, ale odmítal mi cokoli říct. Prý se nic neděje, na žádné prohlídky nepůjde.
„Já jsem přece také doktor a sám nejlépe vím, jak na tom jsem.“ To byl jeho argument pokaždé, když jsem se ho snažila přesvědčit, že se musí léčit.
Chřadl nám rychle, doslova před očima
Byla jsem zoufalá. Co mu je? Nevěděla jsem to, neřekl mi vůbec nic. Přesto jsem tušila, že věc je velice vážná. Kontaktovala jsem proto jeho kolegy. Sdíleli se mnou moje obavy, ale také nemohli nic dělat.
Bratr jejich pomoc odmítal a tvrdohlavě trval na tom, že se bude léčit sám. Kdo tohle nezažil, nepochopí, jak strašné bezmoci a zoufalství všechni, kdo měli Viktora rádi, propadli a jak je to ničilo.
Byl podezřele vstřícný
Při našem posledním setkání se bratr zdál jako vyměněný. Tvrdil mi, že se objednal na celkové vyšetření. Má prý rakovinu prostaty, ale určitě to dobře dopadne, ujišťoval mě. Po dlouhé době měl zase dobrou náladu.
Hodně jsme si povídali, zavzpomínali na naše dětství, prohlédli fotografie a hodně se nasmáli. Šla jsem domů s dobrou náladou a pocitem, že zase bude dobře. Ale nebylo.
Odešel, protože chtěl
Když se Viktor dva dny neozýval, nepřišel do práce a nebral můj telefon, vypravila jsem se k němu domů. Celý život jsem měla klíče od jeho bytu, tak jako on od mého. Ležel tam v posteli mrtvý. Dopis na rozloučenou byl určen jen mně.
Psal v něm, že jeho život ztratil smysl a že jeho skutečná nemoc je nevyléčitelná a brzy by ho stejně dohnala. O jakou nemoc nakonec šlo, doteď nevím. A vlastně na tom už nezáleží.
Tereza V. (50), Praha