S Romanem jsme se znali dlouhé roky. Poprvé jsme se setkali, když nám oběma bylo patnáct, bylo to na gymnáziu.

Zadívala jsem se do jeho velkých modrých očí a okamžitě jsem se v nich utopila. A přeskočila jiskra. Byli jsme ještě děti, a tak jsme se styděli hned si přiznat, že nás k sobě něco silně táhne. Proto jsme po sobě jen významně pokukovali.

Ve druhém ročníku mě ale pozval do kina. Dívali jsme se víc jeden na druhého než na filmové plátno. A tak jsme spolu začali chodit. Všichni kolem tomu říkali první láska, ale já jsem byla přesvědčena o tom, že se jedná o něco víc než „jen“ o první lásku. Věřila jsem, že je to na celý život.

Peníze šly mimo mě

O majetkové poměry Romanovy rodiny jsem se tehdy nezajímala ani v nejmenším. Byla jsem k zbláznění zamilovaná holka, peníze byly doopravdy to poslední, na co bych v té době myslela.

Prožívala jsem romantické letní večery na břehu řeky, krásné chvilky ve venkovských biografech, poslouchala jsem vyznání lásky.

Byla to vážná známost

Ale časem jsem samozřejmě pochopila, že rodiče Romana jsou bohatí. Po revoluci jim byly vráceny hotely, statky, činžáky a také pozemky. Ani má láska o tom nikdy nemluvila. Majetek spravovali rodiče a po něm chtěli jen to, aby dosáhl vysokoškolského vzdělání.

To se také stalo. Vystudoval ekonomii, já zase pedagogiku. Stále jsme spolu chodili a okolí se na nás dívalo už nikoli jako na pomíjivou studentskou lásku, ale jako na vážnou známost.

Požádal mě o ruku

Po vysoké škole začal Roman pomáhat rodičům se správou majetku a já jsem nastoupila na základní školu, na první stupeň. Roman měl sice málo času, přesto jsme se vídali často a nakonec jsme si v jednom z jejich činžáků zrekonstruovali byt.

Vzpomínám na to jako na jedno z nejkrásnějších životních období. I když jsem nebyla jeho manželka, cítila jsem se tak a čekala na žádost o ruku. Ta opravdu přišla, když nám bylo devětadvacet a vyrazili jsme k moři.

Na skále nad rozbouřeným oceánem poklekl a navlékl mi prstýnek. Pohádka! Ale se špatným koncem.

Chodil za ní

Jeho otec často navštěvoval všelijaké společenské akce, kde se to hemžilo takovými těmi rádoby modelkami a podobnými „osobnostmi“.

Tam si na mého budoucího muže, který zrovna tatínka doprovázel, počíhala vysoká štíhlounká blondýna s dlouhými vlasy a v kratičké sukýnce. Byla o jedenáct let mladší než já.

Romana naprosto uchvátila. Byla to vypočítavá holka, dobře si spočítala, co je to za rodinu a jak se bude mít, když se mezi ně vetře. Roman to nejprve řešil tak, že mi namlouval, že v práci neví, co dřív, a chodil za ní. Když už to bylo neudržitelné, přiznal se.

Nechtěla jsem ho ztratit

V té době mi připadalo, že třeba ještě neztratil rozum úplně, že okouzlení přejde a on pochopí, jak se věci mají. Že jde jen po jeho penězích. Neodstěhovala jsem se, nevzdala to, stále jsem vyčkávala, doufala, modlila se.

Vždyť jsme spolu byli od střední školy! A pak přišel den, to mi bylo rovných třicet, kdy mě slušně, ale pevně požádal, abych si sbalila věci.

Měl při tom v očích slzy. A tak namísto toho, aby si do roka a do dne po zásnubách bral mě, oženil se po krátké známosti s blond zlatokopkou. Ještě mnoho let potom jsem čekala, že se ke mně vrátí. Nevdala jsem se a nemám děti. Oni mají spokojenou rodinu.

Věra P. (62), Kladno