Máma umřela, když mi bylo osm. Než jsem se z toho stačila vzpamatovat, dostala jsem náhradní maminku. Nadšená jsem z ní nebyla.
Macechu otec přivedl, když mi bylo devět. Máma umřela rok předtím. Nechodil kolem horké kaše a nijak mě na to nepřipravoval, to nebyl jeho styl. Řekl: „Lído, tohle je tvoje nová maminka a ty ji budeš mít ráda.“ Tečka.
Paní s natupírovaným účesem, ve fialovém kostýmku odvážné délky nad kolena a bílých střevících na podpatku. Silně nalíčená. Usmívala se a hladila mě po vlasech, ale jaksi nepřítomně.
Opravdu jsem ji chtěla mít ráda, už proto, že to táta řekl, a jeho slovo bylo pro mě zákon.
Snažila jsem se, ale byla přísná. Zásadně nechválila. Když jsem přinesla známku jedna minus, utrhla se na mě: „Jedna minus? Co to je? Proč nemáš jedničku, prosím tě? Z češtiny? Neumíš česky?“ K otci vzhlížela, ke mně se chovala lhostejně až bezcitně. Když se mnou lomcovala puberta, vše se zhoršilo.
Začalo se střílet
Studená válka skončila, začalo se střílet. Byla jsem drzá, už jsem pochopila, že jsem pro ni jen taková drobná obtíž. Dvakrát mě seřezala vařečkou. Ječela jsem na ni: „A teď mám proti tobě důkaz!“ Syčela: „Jen to tátovi řekni. Já zas řeknu, jak jsi na mě drzá. Nakonec tě dá do dětského domova, uvidíš.“
To mně sebralo vítr z plachet. Lekla jsem se, že by toho byl táta schopen. Ne že by mě neměl rád.
Věděl, že existuju, jakživ na mě nevztáhl ruku, sem tam se na mě usmál anebo mi dal roztržitou pusu, ale jinak žil uvnitř bubliny, jíž dominovala práce architekta a – jak dnes vím – ženy.
Já byla na bůhvíkolikátém místě. O výprasku jsem mlčela, a to se mě o tělocviku paní učitelka ptala, co se mi stalo: „Lído, máš stehna plná modřin, někdo ti ubližuje?“ Sveřepě jsem zavrtěla hlavou: „Mně se dělají samy.“
Období střídání
Pak to přišlo. Období střídání. To na ni jednou zařval v divoké hádce táta, ona po něm hodila vázu. Zrovna tu, co o ní tvrdil, že je „nevyčíslitelné hodnoty“. I když asi jen pro něj, byla to památka po babičce. Rozzuřil se. Sledovala jsem hororový výjev pootevřenými dveřmi.
Strčil do ní, upadla na zrcadlo. Strhl z věšáku bundu, navlékl se do ní, zařval: „Končíme!“ a práskl dveřmi. Ležela ve střepech zrcadla, tekla jí krev. Sedla jsem si k ní a zeptala se, zda mám zavolat doktora. Zavrtěla hlavou, oči plné slz. A tak mi jí poprvé v životě bylo líto.
Vzpomněla jsem si na hezké chvíle, i takové byly. Třeba jak mi koupila tu žlutou kabelku nebo jak mě vzala do kina na veselohru s Louisem de Funesèm. Pohladila mě po tváři a zašeptala: „Prý nastalo období střídání. Musíme se rozloučit, Lído.“ Druhý den odešla. Už jsem ji nikdy neviděla.
Ludmila (62), Cheb