Do důchodu mi zbývalo dlouhých pět let, ale já už nemohla. Byla jsem vyčerpaná a skleslá. Rozhodla jsem se získat invalidní důchod stůj co stůj!
Vůbec nechápu, co se stalo. Vždycky jsem sportovala, nekouřila nebo nějak nadměrně nepila. Sklenička vína tak jednou týdne, to bylo moje maximum. S dětmi jsem lyžovala i jezdila na kole, a když vyrostly, chodila jsem plavat.
O víkendech jsem s manželem chodila na výlety. Prostě, nikdy jsem nebyla žádný pecivál. Ani tlustá jsem nebyla! Přesto jsem se cítila čím dál hůř. Nejdřív jsem zkoušela všelijaké vitamíny i bylinky. Ale nic nepomohlo. Nakonec jsem šla k lékaři.
Skoro mě neznal, protože jsem marodila úplně výjimečně. Chřipku jsem měla naposled snad před deseti lety.
Doktora jsem nezajímala
K mému překvapení seděl na místě mého starého lékaře nějaký nový. Mladý a příjemný. Ovšem jen do chvíle, než zjistil, že něco chci. „To je věkem, lepší už to nebude!“ odvětil, když vyslechl moje nářky, že mě bolí celý člověk.
Nikam mě neposlal a odběry neudělal. Postěžovala jsem si manželovi, kterého to velmi rozčílilo. „Máš snad nárok na nějaké preventivní vyšetření! Nenech si to líbit. Příště půjdu s tebou!“ hulákal rozezleně, ale já nechtěla žádné skandály.
Toužila jsme jen ulehnout a spát. Odpočívat a nikoho dlouho nevidět. Večer jsem usedla k internetu a určila si snad všechny diagnózy světa. Každá se na mě hodila. Není divu, že mi ten doktor nevěřil. Tolik nemocí jsem prostě mít nemohla!
Rozhodla jsem se, že příště budu opatrnější. Řeknu mu jen něco. Něco, co by bylo pro nějakou nemoc tak charakteristické, aby mě nemohl odbýt. Rozhodla jsem se pro nějakou psychiatrickou diagnózu.
Nastudovala jsem příznaky
Nejvíc se mi líbil strach z lidí. Sociální fobie se to jmenovalo, nebo tak nějak. Vyškolena internetem jsem po několika dnech šla opět k lékaři. Vůbec si mě nepamatoval a do mé karty sotva nahlédl.
Do ordinace jsem vstoupila nenamalovaná, s umaštěnými vlasy a v domácím tričku. Mluvila jsem tichým hlasem a barvitě vylíčila, kolik práce mi dalo vylézt před dům a přijít na vyšetření. Chvíli mě poslouchal a potom mi zkroušeně nabídl pomoc psychiatra.
„Hurá!“ chtělo se mi zvolat, ale ovládla jsem se. První úkol jsem splnila a čekal mě další, o hodně těžší. Přelstít psychiatra! Odborníka, který určitě pozná, že si vymýšlím! Dobu, která zbývala k jeho návštěvě, jsem vyplnila intenzivním studiem příznaků.
Před zrcadlem jsem nacvičovala zoufalství i beznaděj. Ztrápený výraz a vyčerpání. V den D jsem se ustrojila jako chudinka. Den před tím jsem záměrně nejedla. Doufala jsem, že mi to dodá na věrohodnosti.
Konečně jsem vstoupila do ordinace. Čekala jsem dlouhý pohovor, nebo tak něco, ale opak byl pravdou. Za stolem seděl stařeček, navíc nedoslýchavý. Vůbec jsem ho nezajímala.
Chvíli koukal přes silná skla brýlí do zprávy od mého obvoďáka, potom napsal nějaký recept a nadiktoval sestře údaje k neschopence. Ta mi všechny papíry podala a řekla: „Tak za dva měsíce se přijďte ukázat!
Jo, a odpoledne máte vycházky, kdybyste si potřebovala nakoupit!“ Byla jsem úplně v šoku. Nevěděla jsem, zda se mám radovat, nebo nadávat na úroveň lékařské péče. Nakonec jsem se samozřejmě radovala. A hodně. Zalezla jsem do postele a několik dní prospala.
No, možná několik týdnů… Potom mi začalo být lépe, ale to už jsem měla neschopenku na další dva měsíce a potom další. Nakonec mi pan doktor sám nabídl invalidní důchod, který jsem s povděkem přijala. Vím, byl to švindl. Neodpovědný a podlý švindl. Ale já opravdu už nemohla!
Iveta R. (60), jižní Čechy