Kvůli manželovým dluhům jsem skončila v ubytovně pro bezdomovce. Ušetřit nějaké peníze jsem neměla šanci, a proto jsem začala krást. Těžko se něco takového přiznává.
Vychovala jsem dvě děti a měla celkem spokojené manželství. Děti bydlely daleko a navštěvovaly nás zřídka kdy. Já pracovala v továrně na vlnu. Seděla jsem u takové velké mašiny a dávala pozor, aby se nic nezacuchalo nebo neporouchalo. Odpoledne mě bolela záda jako čert. Doploužila jsem se domů a musela si jít lehnout. Potom jsem něco připravila Tondovi k večeři a koukala na televizi. Takhle to šlo den za dnem. Ani jsem si nevšimla, že se můj muž nějak změnil. Ne, že by měl nějakou ženskou, na to on nikdy moc nebyl. Ale začal chodit ven, jak říkal. Myslela jsem, že chodí jako ostatní chlapi do hospody, ale po příchodu domů z něho nikdy nic netáhlo. Natož aby byl opilý. Moc jsem o tom nepřemýšlela a on také nic neříkal.
Manžel nás zadlužil
O to větší bylo překvapení, když mi jednou u snídaně, když jsem měla největší spěch, abych stihla ranní autobus do práce, podstrčil nějaký papír. „Podepiš mi to!“ přikázala a já, abych měla pokoj, podepsala. Vůbec jsem nevěděla co, ale myslela jsem, že je to nějaká pojistka nebo tak něco. Vlastně mě to vůbec nezajímalo. O tyhle věci se staral vždycky on. Tak proč to měnit? Asi za půl roku se situace opakovala. Podstrčil mi další papír a prý, abych to podepsala. Tentokrát jsem si ale všimla razítka. Byla to taková ta známá firma na půjčování peněz. „Ty si chceš půjčit peníze? A na co?“ zeptala jsem se a on vybuchnul: „Nestarej se ženská a koukej to podepsat!“ Vůbec jsem ho nepoznávala. Nedala jsem si to líbit a pohádala se s ním. Nakonec se přiznal. Hraje na automatech a má ohromné dluhy! Musela jsem si sednout, úplně se mi zatočila hlava. Takový průšvih jsem nečekala ani ve snu. Na stará kolena něco takového!
V bytě mi řádil exekutor
Ten den jsem do práce nedorazila. Celé dopoledne jsem řešila, co bude dál. Dlužili jsme přes půl milionu a měsíčně splácet dost velkou částku. Za dvě poslední půjčky jsem ručila já, ale Tonda jich měl pár jen na sebe. „To nezvládneme, Tondo, budeme se muset přestěhovat do nějakého menšího bytu!“ rozhodla jsem nakonec, ale on nesouhlasil. Prý už zkoušel něco najít, ale nájmy byly stejně vysoké, nebo i vyšší, než v tom našem stávajícím bytě. Byla jsem v koncích. A to jsem netušila, že ten můj dobrák už to má vymyšlené. Druhý den ráno byl pryč. Vzal si kufr věcí a odstěhoval se neznámo kam. Zůstala jsem sama v drahém bytě a s dluhy na krku. Ze svého platu jsem toho moc splácet nemohla. Dluhy narůstaly. Než jsem se stačila z toho všeho vzpamatovat, zabouchal mi na dveře bytu exekutor. Moc se se mnou nebavil. Na televizi a ledničku nalepil nějaké štítky a postupně těmi štítky oblepil snad všechno, co jsem měla v bytě. Myslela jsem, že oblepí i mě!
Skončila jsem na ubytovně
„Do zítřka se vystěhujte!“ řekl suše a bouchnul za sebou dveřmi. Netroufla jsem si neposlechnout. Sbalila jsem si svých pár švestek a šla poprosit o ubytování v takém útulku pro bezdomovce. Bylo to tam docela hrozné. Špinavé zdi, zima a sociální pracovník, kterého by se bál snad i samotný Lucifer. Přidělil mi deku a postel. Spala jsem v místnosti s dalšími osmi ženskými, a že to nebyly zrovna žádné lidumilky, asi nemusím zdůrazňovat. Bylo mi to ale celkem jedno. Cítila jsem se jako v nějakém zlém snu. Jakoby všechno, co se mi děje, nebyla pravda. Doufala jsem, že se ráno vzbudím ve své posteli. Jenže tahle zdánlivá samozřejmost už byla jen snem…Lucifer, jak jsem tomu démonickému chlapovi říkala, mě překvapil. Vyslechnul mě a nabídnul pomoc. Musela jsem vyplnit stohy papírů a hlavně si udržet práci, abych měla z čeho splácet. Vypočítal, že když budu hodně šetřit a ještě víc pracovat, budu za pět let z nejhoršího venku. „Pět let?“ nevěřila jsem svým uším. To by mi bylo lépe snad v kriminálu!“ neubránila jsem se zoufalství. „Tam skončíte, pokud se nebudete mými radami řídit!“ odpověděl Lucifer a šel si po svých.
Pracovala jsem a šetřila
A tak mi začalo moje nejhroznější životní období. Děti se od nás odvrátily. Prý jsem s Toníkem nezodpovědní a můžeme si za všechno sami. To, že jsem žádný z dluhů nezpůsobila, je nezajímalo. Uplynuly dlouhé čtyři roky a mě začala svítat naděje na konci tunelu. Lucifer už v ubytovně dávno nepracoval, ale já se stále těmi jeho radami řídila. Nic jiného mi nezbývalo. Pomalu jsem začínala počítat dny, kdy budu moc odejít. Ale ať jsem pracovala sebevíc, na nájem bytu a ještě nějaké zařízení jsem prostě nenašetřila. „Budeš si muset všechno nakrást!“ řekla mi moje „sousedka“ z vedlejší postele. Hrozně pořád kašlala a já jí vařila cibulový čaj. Docela jsme se spřátelily. „Jak to myslíš, nakrást? Nikdy v životě jsem nic neukradla, tedy mimo pár balíčků vlny od nás z fabriky,“ ptala jsem se jí naivně a ona se rozesmála: „Tedy, tobě fakt není pomoci. Prostě si udělej seznam věcí, které do toho svého podnájmu potřebuješ a postupně je ukradni!“
Kradla jsem snad všude
Nejdřív jsem se tomuhle nápadu vzpírala, ale potom jsem musela uznat, že mi asi nic jiného nezbývá. A tak jsem začala krást. Stala se ze mě zlodějka. Prvním ukradeným zbožím byla sklenička z nádražní hospody. Následovala lžička a hrníček. Potom jsem se přesunula do obchodního centra a taky nemocnice. Měla jsem ručníky, toaletní potřeby a dokonce obrázky na zeď. „K čemu ti jsou obrázky, když nemáš postel ani židle?“ ptala se výsměšně ta moje kašlající sousedka a já jí, nechtíc, musela dát za pravdu. Matraci s peřinami jsem ukradla v jednom nově otevřeném hotelu. Byl tam takový zmatek, že si mě vůbec nevšimli. S židlemi a stolem jsem to provedla skoro stejně. Ukradla jsem je z předzahrádky cukrárny na náměstí. Prostě jsem popadla dvě židle a šla. A tak jsem si postupně nakradla všechno, co jsem potřebovala. Pyšná na to nejsem, ale neměla jsem na výběr. Bydlím v jedné pronajaté místnosti a jsem spokojená. Od života víc nechci. Jen klid a teplo domova.
Jana P. (63), severní Čechy
