Bylo mi sice už dvacet pět, ale na rozdíl od jiných žen v mém věku jsem po vdavkách nijak zuřivě netoužila. Nepropadala jsem panice a nesnažila jsem se rychle si najít životního partnera.
Viděla jsem, jak takové případy mohou dopadnout. Dvě z mých kamarádek se rozvedly do půl roku od svatby, další dvě byly nešťastné, protože až v manželství zjistily, že jejich volba nebyla ideální.
„Mně se nic takového nemůže stát, protože nikam nespěchám,“ říkala jsem jim. Prožila jsem do té doby dva delší vztahy, na které jsem vzpomínala celkem v dobrém. „Až přijde ten pravý, tak ho poznám,“ dodávala jsem a také jsem tomu věřila.
Upoutal mě na první pohled
S Lubošem jsem se seznámila náhodou. Byla jsem vyřizovat jednu pracovní záležitost ve vysoké budově plné firem a kanceláří. U vchodu jsem si všimla kluka, který tam pracoval jako ochranka. Byl vysoký, nakrátko ostříhaný a přesně můj typ.
Naše pohledy se setkaly a vzápětí přeskočila ona pověstná jiskra. Když jsem jela nahoru do desátého patra, myslela jsem na něj a na to, jak si s ním domluvit rande. Vyřešil to za mě sám. Při zpáteční cestě z budovy mě oslovil a pak už šlo všechno rychle.
Cítila jsem se šťastná
Rande jsme měli druhý den odpoledne. Strávili jsme spolu několik velmi příjemných hodin touláním po slunečné letní Plzni. Nakonec jsme povečeřeli v jedné pizzerii a Luboš mě doprovodil před dům, kde jsem bydlela s rodiči.
Polibek, který mi dal na rozloučenou, nebyl toho dne první. Cítila jsem se šťastná a spokojená. Myslela jsem na to, co jsem vždycky říkala kamarádkám, a ptala se v duchu sama sebe, jestli jsem dnes opravdu začala něco velkého.
Vzápětí přišla i žádost o ruku
V dalších dnech náš vztah nabral obrátky. Scházeli jsme se s Lubošem každý den a já jsem se hřála na výsluní jeho zamilovaných projevů. Získal si mě stoprocentně.
Postupně mi slíbil, že se mnou bude až do konce života, že mě bude nosit na rukou a snese mi modré z nebe.
Chápala jsem, že zamilovaný muž slíbí skoro cokoliv, ale v případě Luboše jsem mohla ty sliby brát reálně. Chodili jsme spolu přes půl roku, když mě požádal o ruku.
Rychlé vystřízlivění
Ta nabídka k sňatku mě nepřekvapila, vlastně jsem s ní tak nějak počítala a byla na ni připravena. Jen chvíli jsem předstírala váhání, ve skutečnosti jsem byla moc ráda, že se konečně vyslovil.
Rodičům se Luboš také zamlouval a já si tedy po osmi měsících od našeho seznámení navlékla snubní prstýnek a změnila jsem příjmení.
První týdny po svatbě nic nenasvědčovalo tomu, že by se Luboš nějak měnil. Až když jsme se jednou nečekaně prudce pohádali kvůli bezvýznamné maličkosti a hrozilo, že na mě můj novomanžel vztáhne ruku, došlo mi, že všechno nebude tak růžové.
Od lásky k nenávisti
Luboš před svatbou a Luboš po svatbě – to byli postupně dva úplně jiní lidé. Zatímco předtím mi sliboval, že mě bude nosit na rukou, v manželství to začalo vypadat, že tu ruku by na mě nejraději vztáhl.
Jak jsme si předtím rozuměli a jak o mě usiloval, když mě neměl „jistou“, byli jsme nyní dvěma cizinci, kteří se začínají pomalu, ale jistě nenávidět.
Tvrdá zkušenost
V duchu jsem si připomínala osudy svých kamarádek a musela jsem se sama nad sebou útrpně smát. Rozvedli jsme se do roka od svatby. Nevím, jestli chyba nebyla i na mojí straně.
Dnes, když o tom přemýšlím, je mi jasné, že jsem se chovala jako naivní romantička a ne jako praktická manželka. Je to už jedno. Po té zkušenosti jsem byla ještě opatrnější a trvalo dlouho, než jsem mužům opět dokázala věřit.
Eliška H. (50), Plzeň